Pruhy stínů

Ondřej jednou vylezl na střechu svého domu a opravoval místo, kudy zatékalo. Přibíjel novou krytinu, když ho náhle přepadl strach. Nesmyslný strach. Vteřina strachu o své tři děti. Co je čeká?!

Jindy, uprostřed přeplněného obchodu ve frontě u kasy, ho nečekaně přepadl stud. Stud až k pláči. Vteřina studu za to, že si může vybrat z dvaceti salámů, a jinde žijou v kalužích a o hladu.

Byla zima, když kácel v lese strom, a když ho přepadlo zoufalství. Vteřina drásavého zoufalství z minulosti, kterou už nemůže napravit.

A taky míjel člověka, jehož chůze v něm vyvolala beznaděj. Beznaděj zavánějící smrtí. Vteřina beznaděje, že už nikdy neprožije vášeň.

Uneseš tyhle vteřiny, když je proměníš v minuty vděčnosti. Tiché, odevzdané, důvěrné, vzrušující vděčnosti...

Stíny jsou jen tehdy, je-li světlo...

Pruhy stínů...

Můžeš dýchat? Dýchej zhluboka…