Loutkář jezdil s potulným divadýlkem po kraji. Jednou po představení už se chystal ke spánku, když...
tu si vzpomněl, že něco zapomněl udělat, a tak šel s baterkou do nejzadnější části maringotky. Chvíli se tam hrabal v divadelních kostýmech. Vtom zaslechl slaboulinký pláč. Zastavil se a narovnal. Napjatě hleděl do tmy. Na zemi malého jevišťátka tam mezi kulisami ležela ušmudlaná princezna a usedavě plakala.
- Co je ti? - zeptal se loutkář a opatrně ji vzal do rukou. Oprášil jí hedvábné šaty, upravil závoj a něžně jí pohlédl do stárnoucího obličeje.
- Loutkáři, jsem smutná – vzlykala princezna.
- A pročpak?
- Můj princ mi nikdy neřekl, že jsem hezká a že se mu líbím…
Loutkář se podivil jejímu smutku, ale nevysmíval se jí. Jeho tvář byla vážná a soucitná.
- Hmm, to je divné… Určitě ti to někdy řekl – nevěřícně kroutil hlavou.
- Neřekl mi to. Neřekl mi to, ani když jsem byla mladá…
- To je opravdu škoda, že ti to nikdy neřekl – zamyslel se loutkář - ale určitě ti to někdy řekl tvůj tatíček král.
- Nepamatuji se na to – marně vzpomínala princezna.
- Jistě, byla jsi ještě hodně malá, víš?
- Ano, to je možné…
- Možná ti to říkali cizí princové, že jsi hezká – zeptal se zase loutkář.
- Ano, cizí princové mi to říkali – přisvědčila princezna.
- Víš, princezno – řekl tiše loutkář – tak to prostě je: někdy nedostaneš od lidí to, co bys od nich potřebovala. Ale to, že ti tvůj princ neřekl, že se mu líbíš, přece neznamená, že nejsi hezká… Ty jsi hezká.
- Máš pravdu, loutkáři, bylo pošetilé, chtít to slyšet od svého prince.
- Jsi krásná princezna – dal se loutkář do vyprávění - pro mě jsi ta nejkrásnější. Jsi první loutka, kterou jsem v životě vyřezal. Je to už víc než čtyřicet let, byl jsem tehdy šestnáctiletý kluk. Pamatuju si to jako kdyby to bylo včera… Mám tě rád, víš? Znám každý zářez, kterými jsem tě tvořil. Některé tahy dlátem na tobě jsou chybné, dnes už to vím, ale právě proto tě mám tak rád. Vidím, co jiný nevidí. Vidím do tvého srdce. Pro mě jsi nejkrásnější pod sluncem – loutkář domluvil a v očích měl slzy.
- Opravdu? – zeptala se princezna s úsměvem.
- Jistě! … Něco ti povím, má milá… Až ti bude zase smutno, obrať svůj smutek v radost…
- Ale to je těžké. Jak to mám udělat? – zeptala se princezna dychtivě.
- Není to tak těžké – odpověděl loutkář – zkus zajít za někým, kdo potřebuje slyšet něco pěkného. Sama to znáš, a tak pro tebe bude snadné někoho takového najít: unavenou maminku malých dětí, osamocenou babička anebo zamračeného uspěchaného muže. Takových lidí je habaděj! Až si někoho vybereš, usměješ se na něj, a řekneš mu něco pěkného. A když to napoprvé nevyjde, zkus to jindy, znova a znova...
- A co pěkného bych měla říct? – zeptala se zase princezna.
- Ale jdi! Vymyslíš přece spoustu věcí, a líp než já. Přemýšlej o tom. Možná se pak přestaneš zabývat tím, co ti schází, a uleví se ti. Každému z nás něco schází – řekl loutkář povzbudivě.
- Každému? I tobě, loutkáři?
- Jistě, i mně – rozesmál se loutkář.
Princezna už se na nic neptala, poděkovala loutkáři za jeho slova plná útěchy, a usmála se na něj tak krásně, jak to umí jen princezny.
------------------------------------------------------------------------------------------
Předchozí pohádka z loutkářovy dílny:
https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=657825
