Pravda vás osvobodí

Anča byla hubeňour, na nose silné brýle, kolem hlavy jí poletovaly neposedné, příliš jemné vlasy. Její tvář zdobil stálý úsměv, i když by se dalo říct, že moc důvodů k němu neměla.

Tatínek jim umřel, maminka na vozíčku, chatrná chaloupka s maličkými okny, kterými pronikalo maličko světla, byla domovem pro dalších šest sourozenců. Někteří lidé si o Anče mysleli, že je praštěná, a to jen proto, že si občas sama pro sebe zpívala nebo povídala. Mě právě tím přitahovala. Často jsem přemýšlela, co si asi povídá…

Před hrůzou let, v roce 1977, nás ve třetí třídě učil jeden soudruh učitel. Byl přísný, k ráně neměl daleko, takže jeho autoritu ctili i největší rošťáci. Jako správný komunista  nesnášel  náboženství a sebemenší náznak čehokoli duchovního ho vždy velmi rozezlil. Jako správný komunista se také před celou třídou vysmíval dětem, které chodily na náboženství. Anče obzvlášť. Ona totiž svoji víru brala velmi vážně a upřímně. My ostatní jsme byli nanejvýš „vlažní“.

Učitel také miloval hudbu, tehdy zapomínal na vše kolem a na hodinách zpěvu si mohli polepšit i beznadějní případi, pokud aspoň znali noty, natožpak uměli-li zpívat! Soudruh učitel hrál na akordeon, poskakoval přitom do rytmu, a když jsme společně pěli: „Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán, s puškou v ruce, s ohněm v srdci, uhání vpřed partyzán!“, míval v očích slzy. Tehdy jsme nebyli banda syčáků, ale sbor Alexandrovců a on se jistě viděl jako ten chrabrý partyzán, co uhání s kvérem v ruce zasněženou krajinou, občas únavou padne k zemi, ale posílen hltem vodky a jednou papirosou opět vstává a s mohutným: URRÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! vyráží vstříc jednotce nepřátel, kterou zanedlouho zkropí jedinou dávkou ze samopalu…

Když jsme dozpívali nezvykle silnými hlasy (i my jsme si připadali tak trochu jako partyzáni), pustil nám zjihlý soudruh z gramofonu ještě sovětskou hymnu a hodinu jsme zakončovali Internacionálou. (Nutno říct, že nás naučil i mnoho krásných lidových písní, při jejichž zpěvu míval taky slzu v oku.) Svou lásku k muzice zúročoval v pěveckém sboru, kam chodil každý, kdo vyloženě nekokrhal. Se sborem se jezdilo po různých schůzích zemědělců, ROH, Svazu žen nebo jiného orgánu přispívajícího k rozkvětu naší socialistické vlasti. Soudruh moc stál o to, aby do sboru chodila Anča, protože měla překrásný hlas. Ta se ale různě vytáčela – že nemá čas, že se musí učit, že přijede teta z Dobrušky, že musí pomáhat mamince, že musí hlídat sourozence atd. Až jednou na ni učitel přímo zaútočil: „Tak Ančo, potřeboval bych tě do souboru, budeš zpívat sóla – ty jediná to vyzpíváš! A na jaře pojedeme až do Hradce!“  Anča se krátce zamyslela a pak klidně odvětila: „Víte, já do toho sboru nepudu, protože vy většinou jezdíte v neděli někam zpívat a my v neděli chodíme do kostela.“  To byla pecka! Soudruh zalapal po dechu a zbledl jak soudruh Lenin v Mauzoleu. Po chvíli sice začal zhluboka dýchat a do obličeje se mu vrátila barva, ale tak blízek infarktu zřejmě dosud nebyl. Zlověstné ticho ve třídě přerušil až výkřikem: „Jdi mi z očí!“ A tak se Anča i s tím svým úsměvem sebrala a šla dom.

Byla to tenkrát  velká odvaha dát najevo své přesvědčení proti jasné přesile učitele, nebylo radno říkat některé věci nahlas. Kolikrát jsem si pak na Ančinu statečnost vzpomněla. Řekla to tak sebejistě a přirozeně, jako že jedna a jedna jsou dvě.  Bylo jí sotva osm, a už nám dala životní lekci. Soudruh se naštěstí Anče nijak nemstil a do souboru ji už nikdy nenutil. Při hodinách zpěvu ale vždy zálibně a posmutněle naslouchal jejímu andělskému hlasu…