Pepa Dušek

„Sestřičko, vytáhněte mi, prosím vás, z kartotéky zdravotní dokumentaci pana Duška,“ požádala mladá lékařka svoji kolegyni v ordinaci.  

„Kterého Duška myslíte, paní doktorko, máme tady čtyři?“ zeptá se sestra Marta, která zná všechny pacienty, a teď to učí i lékařku, jenž nastoupila na obvod teprve před týdnem.

„Počkejte… hned vám to řeknu… Dušek, Dušek… Josef, číslo popisné dvacetpět,“ upřesňuje lékařka

„Nojo, já si to hned myslela, Pepa z pětadvacítky neboli Dušek-hovno!“ odpoví sestřička a začne klidně hledat v kartotéce.

Lékařka se na ni nechápavě podívala: „Prosím?“ Takové slovo by totiž od příjemné elegantní dámy v letech nikdy nečekala, ačkoli z jejích úst neznělo vůbec vulgárně. Když Marta našla Duškovu kartu, a uviděla překvapený lékařčin obličej, začala vysvětlovat:

„On nám totiž Pepa Dušek neustále nosil vzorky stolice. Asi si někde něco přečet, chudák, a pak nás začal obšťastňovat svými výměšky. Pořád se dožadoval rozboru a přesné diagnózy svých domnělých chorob. Přitom to byl chlap, že by mohl skály lámat, víte? Takovej ouborek - celej život dělal v lese, zdravej jako řípa. Jenže: měl to v hlavě. A když to je v hlavě, to je zlý. Von vám dycky přišel celej zhyndrovanej a nebyla s ním kloudná řeč. Nařikal a skuhral jak zákon káže… Já to pořád říkám, že polovinu chorob maj lidi v hlavě… No a tohle vám trvalo víc jak rok, než ho pan doktor přesvědčil, že mu nic není… Jo, jo, to člověk zažije srandy, to uvidíte, jen co se tady trochu okoukáte…“

Marta přerušila své vyprávění, aby si mohla odkašlat, a hned pokračuje: „To jednou jsme přišli do ordinace, a tam na stolku ležela bomboniera. Taková ta drahá, víte, před třiceti lety to bylo to nejlepší, co se tady dalo koupit. Měli jsme z té pozornosti samozřejmě radost. A tak jsme hned začali tipovat, kdo to mohl přinýst. Já sázela na paní Hladkou, to vám je miliónová ženská, uznalá a náramnej pracant. Pan doktor myslel, že to přinesl Beneš, takovej nóbl pán, dělal v Jednotě, tak se k lecčemu dostal, to víte… No, a protože jsme byli akorát po obědě, v čekárně nikdo, začala nás honit mlsná, takže jsme tu bonboniéru hned rozdělali. A že nevíte, co tam bylo? Takový dlouhý, zakroucený hovno od Pepy Duška!“