Pařezáče ne?

Jela jsem autem za takovou nablejskanou motorkou. Prostě taková ta "hustá mrtěkára“, jak říkají naše ratolesti, co zabere víc jak půl silnice.

Prostě taková ta vytuněná megamašina, co ji slyší i dolní babička, co vyplaší srnky až v kunčickým lese, a co se za ní ohlédnou všichni, úplně všichni… Chlapik zdravil ostopéro motorkáře v protisměru, všechna čest.  A že jich bylo! Asi měli nějaký motorkářský sraz nebo jeli kluci někam na zmrzlinu nebo co…  No ale to vám byl pohled pro bohy: prostě motorkáři, krajina zalitá sluncem, zdvižená paže na pozdrav, téměř neznatelný drsný úsměv, kožený vohozy s třásněma, svoboda, volnost, bratrství…. Jen to vyfotit a dát na krabičku s cigárama. No… tam asi ne – tam teď frčí ty prohulený plíce… no tak třeba na kořalku – jako „chlapi sobě“… Hmm…. to by asi taky neprošlo žejo? Tak třeba na dětský pleny nebo biopiškůtky nebo novou onlajnovku nebo takněco. Prostě paráda! Obrázek, který ve vás nabeton vyvolá zářivý úsměv a pocity dokonalého štěstí, jistoty, sucha a bezpečí. Najednou nemáte potřebu řešit problémy s lupy, dásněmi, uvolněnou zubní protézou, bakterie na záchodě, skvrny na sporáku nebo nedejbože propocené tričko!

Jenže: do tadytoho pelotonu se připlet „Pařezáč“ neboli řidič designové krásky Jawa 550. Děda měl na sobě bundu z první republiky, palčáky pletený od maminy, o helmě jste si mohli nechat zdát. No a tohodle dědu ten motorkář na nabušený mašině před námi nepozdravil. Nevim proč? Třeba v tom je nějaký pravidlo - jako že první zdvihá paži ten, co má slabší motor nebo jánevimco. Ale nepozdravil a to mě teda kapánek zamrzelo. Jak k tomu ten děda na pařezu přijde? A jak to má člověk vysvětlit dětem, že někoho jo a někoho ne?

A tak mám nedlouho před volbami jeden sociálně-edukační apel: Chlapi, co jezdíte na těch supermegamrtěmašinách, prosim vás, zdravte taky Pařezáče! Uděláte nám radost… Prostě obyčejnou radost…