O dávání a lásce rodičovské

V našem kraji se domácím ušákům říká "zajci" (a zajícům se říká "polňáci"). "Králík" je něco jako sprosté slovo, naprosto nepatřičný výraz, který používají akorát tak „měšťáci“.

Zajci nenadělají rámus, jsou nenároční ve stravě, brzo se vykrmí a jejich masíčko chutná jak nebeská mana, proto jsou to oblíbená domácí zvířata v mnoha rodinách.

Ráno tatínek vlídně otevře zajčárnu: „Nazdar Pepiku, no ty tady teda máš čurbes, ty divochu!“ vloží hrst sena a naleje čistou vodu, „podivej se tady na Sama, ten má ten chleba pěkně v misce a netahá to všude!“ Pohladí za ušima. „No vidíš, Karle, to zahnisaný voko už máš lepčí…“ Odpoledne znova. Den co den, půl roku. Často beze slov. Mezitím párkrát vykydá hnůj, opraví dvířka u kotce nebo utáhne háček na zavírání, párkrát sáhne na břicho, jestli nejsou nafouklí po čerstvé trávě. Jejich oči se mnohokrát setkají.

A pak, když přijde jejich den,  tatínek naposledy otevře zajčárnu, naposledy je pohladí za ušima a řekne: „Tak poďte, kluci…“ Chytne zajce za zadní nohy a chvíli s ním kýve hlavou dolů, až ztratí vědomí. Pak mu dá klackem ránu do hlavy.  Jejich smrt je rychlá, tichá a bezbolestná. Pak jej maminka pověsí za nohy, rozřízne kožich, stáhne kůži a vykuchá teplé tělo, ze kterého unikl život jak s větrem o závod. Když maso vychladne, zabalí ten růžový poklad do mikrotenového sáčku. Na každý sáček fixem napíše zdrobnělé jméno jednoho ze svých čtyř dětí, které se kvapem blíží padesátce,  a DÁ JIM TO…

A když děti doma ve své rodině ten dárek rozbalí, najdou v dutině hrudního koše nejen nachové srdíčko a ledvinky, hnědá játra a fialový žaloudek, ale i další dvě nohy!  Maminčini zajci mají dost často šest noh…