Taková pohádka .....................................................................................
Byl jednou jeden kluk a ten se od malička chtěl stát řidičem autobusu. Doma mu rodiče říkali: „K čemu autobusák?! Staň se raději právníkem, na autobusáka by tě byla škoda.“ Ale kluk si vedl svou. Babička mu zase opakovala: „Dej se radši na doktora, však hlavu máš na svém místě!“ Kluk nic neříkal, ale myslel si svoje. Strýc mu zase vtloukal do hlavy: „Kdepák, hochu, černý řemeslo má zlatý dno!“ Ale kluka nepřesvědčili.
Když vyrostl, splnil si svůj sen a stal se autobusákem. Jezdil po malém městečku, kde každého cestujícího znal jménem. Ráno o půl osmé nabral školáky a jel na náměstí.
Hned u první zastávky pokynul na pozdrav Karlovi, který pod přístěnkem u domu pil kafe. Ať pršelo nebo svítilo slunce, seděl tam ráno pod plechem, kryjícím štůs prken. S koleny u brady a s cigaretou v puse usrkával kafe.
Před druhou zastávkou v létě zálibně pohlédl na malý plácek rozkvetlých kopretin na kraji louky, které Vojta při kosení nikdy neposekl, ale nechal stát, aby se kolemjdoucí mohli pokochat tou krásou. Vždycky tady trochu přibrzdil, aby to všichni cestující viděli a úlevně vzdychl: „Ten Vojta na nás tak myslí.“
Mezi třetí a čtvrtou zastávkou projížděl uzoučký úsek cesty, kam se taktak vešel. A když ještě v těchto místech míjel maminku s kočárkem, zařadil neutrál, aby jel co nejtišeji. Lidunka má totiž velice jemné spaní, a on jí přece jede hned u hlavinky. Maminka řidiči autobusu vždy poděkuje líbezným úsměvem.
Další cestou pak cosi mumlá pod vousy. Bývá to něco jako: „Den jako malovanej!“ nebo „Už aby zas trochu napršelo...“ nebo „To máme letos jablek!“ nebo něco podobného.
V jednom místě, poblíž poslední zastávky, větve stromu u silnice sahají těsně nad střechu autobusu. A na té nejspodnější větvi si ptáci udělali hnízdečko. Tady musí autobusák hodně zpomalit, aby závan vzduchu od projíždějícího vozidla hnízdo neshodil. Zapotí se u toho, ale zatím vždycky se mu to povedlo.
A když odpoledne jely děti ze školy, to bylo halasu! Autobusák se smál na copaté švitořilky, které se chlubily svými jedničkami, a vyptával se jich, co ve škole probírali. Nezbedné kluky dovedl povzbudit. Pavlíkovi říkal, že s češtinou sice bojuje, ale zato v bráně to umí jak Franta Plánička. A to je něco! Milánkovi domlouval, ať nejni smutnej, že mu nejde matika, protože mamince vždycky cestou ze školy natrhá kytičku na louce, a to je důležitější. Jaroušek zas dostal pětku, a táta ho doma seřeže. „Ach to je trápení, Járo… Co s tím budem dělat, kluku?“ ptal se starostlivě autobusák. „Víš co, jestli dneska doma dostaneš nářez, tak přijď, a já tě svezu kolem jezírka. Jen tebe. A budeš si moct sednout na sedadlo vedle mě. Ale nikomu ani muk, rozumíš…“ A tak i ten vejprask se lépe snese, když má Jaroušek svého autobusáka.
Mohlo by se zdát, že takový řidič autobusu se za volantem musí ukousat nudou. Ale on toho má pořád tolik co na práci! A ten pocit hrdosti, když motor vrní, a on má za zády plný autobus cestujících… To je, jako by každého z nich držel za ruku, a ukazoval mu všechnu tu krásu světa, která se míhá za okénky autobusu. Stal se z něj dobrý autobusák, jen co je pravda.
foto: IM
.
