Ve stanici zastavilo přeplněné metro. Uvnitř jednoho vagonu seděla pětiletá holčička s babičkou.....
Když se souprava dala do pohybu, holčička začala zpívat: „Chtěl bych být víc než přítel tvůj, dej si říct a chvíli stůj, kamarád mi schází čím dál víc, víc než táta dá se říct…“
Zpívala velmi hezky, čistě jako pěnkava, pronikavě, ale ne moc hlasitě.
Babičce se to ale nelíbilo, a tak holčičku okřikla: „Ticho buď!“
„Proč?“ zeptala se holčička.
„Protože tady nikdo nezpívá,“ odvětila babička rozzlobeně.
A opravdu: lidé okolo měli svěšené hlavy a dívali se do svých telefonů nebo nepřítomně do oken uhánějícího vagonu, jako kdyby tam byla kdovíjak zajímavá krajina. Jen dva lidé zdáli pohlédli lhostejně do míst, kde holčička seděla.
„To nevadí, tak budu zpívat sama!“ odvětila dívenka a spustila jako průzračný horský potok: „Chtěl bych být víc než přítel tvůj…“ Její hlásek se nesl plným vagonem jako by tam vždycky patřil.
„Tak buď ticho přece, ti řikám!“ řekla zase babička, ale děvčátko pokračovalo dál, zcela zaujato svou písní: „dej si říct a chvíli stůj, kamarád mi schází…“
„Tak zmlkni už konečně!“ křikla babička a děvčátko opravdu zmlklo. Ticho bylo až na Můstek, kde obě vystoupily a vydaly se na jezdící schody. Pás lidských soch nahoru, pás lidských soch dolů. Holčička zaklonila hlavu a prohlížela si barevné plakáty na zdi, když tu se z vedlejšího pásu ozvalo: „My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, neseme vám, štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli zdaleka!“ Holčička se velmi pozorně a dlouho dívala na skupinu študáků, kteří zpívali. Usmála se. A pak řekla ženě, která ji držela za ruku:
„Tak vidíš, babi, některý lidi zpívaj!“
