Mrzáček típnul cigáro a usedl na volnou nádražní lavičku, kterou právě opustili jeho silnější kamarádi. Je půl deváté večer a loudáš se domů.
Auta odjela. Fabriky ztichly. Ulice se vylidnily. Slunce se pro tento den loučí a na zdi baráků kreslí stínové obrazy. Konečně klid, který dává vyniknout zpěvu ptáků a melodiím cvrčků. Vnímáš jakýsi zklidňující kontrast nečekaného. Jako tenkrát...
Šli jste s maminkou lesem. Zajímaly tě pařezy, kůra, listí, větve, mechy, mravenci, kalužinky, pučící výhonky, světlo mezi stromy. Najednou tě zezadu za čelo chytla ruka. Maminčina ruka. Jemně si tě levačkou přitiskla zády na břicho a do ucha zašeptala: „Zavři oči a otevři pusu!“ Poslušně jsi udělal obojí, ale chvilenku zatrnul, co se bude dít. Druhou rukou ti nacpala do prázdné chlebárny hrst malin. Cítil jsi na obličeji maminčiny popraskané ruce. Cítil jsi sametový povrch malin a mámivou vůni. Jejich chuť tě naplnila blahem, úplně celého - až do špiček prstů...
Kontrast nečekaného. František pracuje v betonárce. Tuny hmoty, těžká auta, chlapi, co si neberou servítky. Vysoký statný hromotluk, ruce jako lopaty. Cestou z práce musí vždy projít zahradou, než se dostane k domovním dveřím. Často tam natrhá rostliny, ze kterých uváže Božence nádhernou kytici na přivítanou. Jaký má cit pro barvy a kompozici! Dnes to byl tavolník, zimostráz, snítka břečťanu, pivoňky a kvetoucí větvičky vajgélie vyvázané do trojúhelníku. Květinář z betonárky…
foto: im
