Naše dny

Je večer a v pokoji se ozve stokrát ohraná melodie mobilního telefonu. Blažena vezme přístroj do ruky a uvažuje: „Neznámé číslo…

Přece takhle večer nebudou volat ty otravné firmy, co tak výhodně něco nabízejí… Pojištění, batůžek s medvídkem Pú, členství v dětském knižním klubu a naposled sadu slipů zcela zdarma! Co mně dalo práce vysvětlit té ženské, že nic nechci, i když to je zadarmo. Nemohla to pochopit, baba! A kde vůbec berou moje číslo? To mě teda dožírá…“

V tomto rozpoložení přijala Blažena hovor a odměřeně vyštěkla: „Prosim!“

Na druhé straně se ozvalo: „Ahoj Blážo, tady Helena Záveská z Litoměřic…“

V tu chvíli Blažena roztála a nadšeně zvolala: „Heleno, no to je teda překvapení. Jak se máš, ty stará vojno?“ Takhle důvěrně oslovuje jen ji, je to taková hra mezi nimi – když se řekne „stará vojna“, hned je lepší nálada. A Helena se opravu hned rozesměje: „No, tohle jsem potřebovala slyšet… Blážo, já jsem úplně vyřízená… Čekám návštěvu…“

„Ale copak, tchyně přijede na vizitaci?“ zeptala se soustrastně Blažena.

„Ne, to ne, žádná návštěva, to se jen tak říká, rozumíš… čekám ty svoje dny… a já jsem ti před tím pokaždé tak hrozně nervózní a protivná a naměkko… Pořád bych brečela a všechno mě dojímá. Já vím, že to jsou jen hormony, ale co s tím mám prosimtě dělat? Já si někdy připadám jak blázen.“

„Aha, už chápu“, uleví se Blaženě, „to tě můžu ujistit, že jsme na tom všechny tak ňák stejně. To mě taky sebemenší věc přivede k slzám…“

„No, viď?“ ožije trochu Helena, „já bych v tyhle dny nejradši vůbec nechodila mezi lidi, protože nikdy nevim, co mě kde dojme. Třeba vůbec nemůžu koukat na zprávy, víš, ty mordy ve světě a násili a bezmoc…“

„Prosím tě, co tě to napadá, koukat na zprávy? Ty jsou k pláči i normálně! Prostě na to nekoukej a bastafidli!“ předává Blažena své zkušenosti. „To já se ti v naše dny spolehlivě rozbrečím nad krabicí fotek. Když vidím, jak jsme byli malí, takoví pěkní, v záplatovaných pyžamkách, k pomuchlání… A naši, jaký byli hubeňouři, táta kalhoty na jednu kšandu…  a když vidím fotku dědy a babičky z dětství, co ti asi teprv zažili! Na fotkách jsou bosi nebo v ušmudlaných zástěrkách, za nima stojí táta ve vojenským mundůru, protože musel do války. To já ti mám vždycky chuť k nim na tu fotku vstoupit, povídat si s nima, obejmout je a říct jim, že na ně myslíme…“

„Máš pravdu, děti mě taky dojímaj. Dětství je takový tajuplný, hodně nás poznamenává. To já jsem ti jednou uronila slzu nad normální malou holčičkou, která šla do školy. Rozumíš – šla zvesela, na zádech satůrek a v ruce pytlík s botama. A já se ti na ni zakoukám a v tu ránu mi zvlhly oči! Říkala jsem si – holčičko, copak tě asi v životě čeká? Jestlipak si najdeš dobrýho kluka nebo nějakýho prevíta? Klasika – dva dny před návštěvou,“ přidala Helena zvesela.

„Tak přesně tohle se mi stalo s nějakou těhotnou paní. Šla si po chodníku, já se na ni zadívala a napadlo mě – jestlipak budeš mít dobrý porod? Jestlipak tě tvé dítě v životě potěší? Jestlipak vydržíš všechno, co přijde? Jestlipak tvé dítě bude mít i tátu?... A hned mokrý oči… Dobrý, co?“ trumfovala Blažena Helenu svými příhodami.

„Pche, to nic není, teď se podrž stolu… Já se jednou v naše dny rozbrečela dojetím nad tím, že auto dalo na přechodu přednost chodci!“ vyprskla smíchy Helena a pokračuje, „prostě mi přišlo od toho řidiče velkorysé, že zastavil a nechal přejít toho starýho, pomalýho dědu…“
„Tak to je skvělý,“ směje se Blažena, „mně se stalo to samý, když jsem viděla na přechodu babičku s hůlkou, kterou vedl nějaký hoch, asi vnuk, a z obou stran stála auta a čekala, až přejdou… Ta bábinka tam šla jak nevěsta špalírem k oltáři… Co ti mám povídat, hned jsem měla na krajíčku…“

„No paráda,“ směje se Helena a přidává: „Ale tohle se ti určitě nestalo“

„Ven s tím, hořím nedočkavostí,“ pobízí ji Bláža.

„Mě ti jednou v naše dny dojala škola! Prostě jdu kolem školy a vidím, že v osvětlené třídě sedí žáci a poslouchají učitele.“¨

„Tak to se mi opravdu ještě nestalo…“ odpoví Blažena.

„Víš, mně přišlo hezký, že ti puberťáci, i když se jim nechce, tak ráno vstanou, jdou do školy a něco se tam naučí… A že ti učitelé, i když se jim nechce, tak ráno taky vstanou a jdou mezi tu smečku a něco je učí…“ vysvětluje Helena a obě se nahlas zasmály.

„Ále jo, je to legrace, viď? Prostě naše dny! Na psychiatra to není, neměj obavy,“ uvažuje Blažena. „Kdyby člověk viděl jen to, jak ženská bulí u přechodu pro chodce, tak by si opravdu řekl, že je blázen. Ale když víš, co všechno je za tím… To je takový tvoje pohlazení těm lidem…“

„Iná jo, my ženský jsme holt křehký stvoření, viď? Ale chlapům ani muk, ti pro tohle nemaj pochopení. Tohle je jen mezi námi děvčaty, rozumíš?“ uzavře Helena.

„To se ví, tak se měj… A za měsíc naslyšenou!“