Nálady

Někdy má člověk bezdůvodně dobrou náladu a někdy právě naopak. Bývá to (nejen!!) dámská záležitost a vysvětlení je kupa.

Například: 1. Hormony 2. Ženská duše 3. Výkyvy teplot a atmosférického tlaku 4. Zadržování vody v těle 5. Ženská povaha, která neví co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane 6. Vliv měsíce či slunce 7. Nadměrná konzumace cukrů… a stovky dalších.  My ženy se zhusta kloníme k variantě číslo dvě, protože zní tajemně a činí z nás jemnocitná, nevyzpytatelná stvoření, namísto náladových, nesnesitelných semetrik…

Někdy to je fajn už večer, protože jdete spát s pocitem, že jste nic extra nepodělali, a už večer se těšíte, že posnídáte chleba s máslem, který vás nikdy neomrzel.  Ráno vás vzbudí roztomilé cvrlikání sýkorky, které je ve ztichlé pozdnězimní krajině rajskou hudbou. Na rozdíl od jiných dní se dnes neleknete toho člověka v zrcadle. Pásek u kalhot zapnete docela bravurně - dnes nemusíte zadržovat dech -  a vyjdete  do světa. Na cestě do práce znovu žasnete nad dokonalou stavbou padesátimetrového cihlového komína u fabriky. Jak to je možný, že za těch stodvacet let nespadl!? U trafiky nenuceně pohovoříte s 20letým mladíkem, který se choulí na lavičce a snaží se zahřát cigaretou a kelímkem kafe. Do práce dychtivě spěcháte, protože hned na prahu vás širokým úsměvem přivítá roztomilá kolegyně, která se stále upřímně směje vašim přiblblým vtipům… Svět je krásný…

Druhý den začíná úplně stejně. Ale cvrlikání sýkorky vás pěkně vytočí, protože normálně byste o půl šestý ještě spali. Vstanete a v koupelně raději ani nerozsvítíte, protože už víte, co vás čeká v zrcadle. Zjišťujete, že došel chleba. U snídaně pubertální synek naprosto vážně sděluje, že nejde do školy, protože nemá aktualitu. Nastává přesvědčování, takže stopové prvky klidu jsou ty tam. Jste obviněni ze všech jeho známek od trojky dolů, z tréninkových zranění za posledních pět let a z naprosto nevhodného genofondu.  Ačkoli jste vyhráli a kluk do školy jde, je to jen Pyrrhovo vítězství. Nervově vypjatý výstup, na který jste nebyli připraveni, na vás zanechal znatelné stopy. Nemůžete najít oblíbené tričko, a tak nahodíte protivnou, škrábavou, studenou košili. Na cestě do práce si všimnete, že komín u fabriky se nahoře pořádně drolí a před trafikou nesedí kámoš s cigárem, ale zato vás tam postříká auto. V práci vás nikdo nevítá, protože milá kolegyně onemocněla… Svět je nespravedlivý…

Pracovní den ale začíná – nálada nenálada. Ozve se zaklepání a přichází pán, který chce okopírovat lékařskou zprávu. Když už platí, všimnu si, že v kopírce byly šmíráky, a zákazník má  tedy zprávu  okopírovanou na popsaném papíře. Dnes se prostě nedaří. Omluvím se, a znova. Pán je nanejvýš shovívavý. Poděkujeme si vzájemně a rozloučíme se. Trhám špatně okopírovaný dokument, když na něm zdálky zahlédnu dvě slova: CA recta…  Zatrnulo mi. Ten člověk je vážně nemocný. Vypadal ale v pohodě. Bledý, ale jaksi klidný a vyrovnaný… Kdoví kam teď šel? A má vůbec někoho? Vždyť já ho už třeba nikdy neuvidím. Bože, co když ten můj namíchnutej obličej byl jeden z posledních, který v životě viděl? Chudák!!! Vždyť my vlastně nikdy nevíme, s kterým člověkem mluvíme naposledy a kdo nás vidí naposledy v životě. Tomu říkám závazek! Všechny „nespravedlnosti“ dnešního rána jsou rázem zapomenuty…