Po nebi se honily mraky a za nimi tu a tam nesměle vykouklo sluníčko. Byl konec března, jaro už ťukalo
na dveře, ale v lese jakoby nic. Jarní pučení bylo zatím ukryté pod vrstvou jehličí a listí. Promrzlá krajina měla barvu maskáčoviny – hodně zastřené, bez výrazných barev. Jeden by řekl: nuda. Druhý však by řekl, že krajina je právě teď nejkrásnější, protože dala vyniknout jemnostem - čistým liniím kopců, brázdám polí a bezpočtu odstínů jejich barev, stovkám tvarů korun stromů vztahujících se k nebi jako květy za sluncem.
Loudáček s Pospícháčkem se vydali na výlet. Pospícháček byl stále vepředu a sledoval v chytrém mobilu počet ušlých kroků, tepovou frekvenci a výdej energie, nadmořskou výšku, profil krajiny, souřadnice GPS a další důležité údaje. Loudáček za ním zaostával, protože musel spoustu věcí prozkoumat a prohlédnout si je zblízka.
Zastavil se třeba u pařezu obrostlého houbami - vypadalo to, jako když je zabalen do smetanové krajky!
Pak uviděl ohromnou díru, kterou datel vytesal svým silným zobákem do stromu - byla skoro úplně skrz celý kmen!
A viděl také na kůře stromu stín starého listu, který vypadal jak srdíčko!
A pak viděl měděnou hlínu na cestě
Viděl dlouhé stíny v lese a dlouhé vlasy bříz. Na jedné břízce viděl v kůře oko, a tak do toho oka musel chvíli koukat…
Občas také čekal. Třeba pět, deset minut čekal, až slunce vyjde skrz mraky a osvítí krajinu. To čekání byly pěkné chvíle - Loudáček slyšel ticho, ptáky a vítr ve větvích. Pospícháček se vrátil, aby zjistil, kde se jeho kamarád loudá. Našel ho na louce. Stál tam a koukal.
„Co tam děláš?“ zavolal na něj Pospícháček.
„Čekám!“ odvětil Loudáček.
„Tak už pojď!“ vybídl ho Pospícháček.
„Nemůžu, čekám. Čekání se nedá uspíšit…“
„A na co čekáš?“ zavrtěl hlavou Pospícháček.
„Čekám, až vyjde slunce a osvítí krajinu. Chci to vyfotit - je to o hodně hezčí než krajina bez slunce,“ vysvětloval Loudáček.
Pospícháček zakoulel očima. Bylo to utrpení snášet Loudáčkovu povahu. Bez něj by toho stihl nejmíň třikrát tolik! Vytáhl tedy z kapsy mobil a začal psát někomu na facebook, lajkovat nové příspěvky a ve hře postoupil do 364. levelu. Nemohl ztrácet čas. Musel stále něco dělat.
Loudáček byl někdy smutný, že jsou s Pospícháčkem tak rozdílní. Možná, kdyby byl rychlejší, byl by Pospícháček spokojenější…!? Nikdy ale nesmutní dlouho, protože nakonec si vždycky vzpomene na Řezbáře. On ho tak vymyslel a chtěl. A takhle je to dobré. Vždycky se pak začne radovat. Je sice pomalý, ale zato vidí tolik věcí! TOLIK krásných věcí…
-------------------------
P.S. Jména hlavních postav byla poctivě ukradena z "Pohádky z budíku" Teátru Pavla Šmída (www.teatr.cz) :-))
