Když jedu autem, občas mám sklony si myslet, že hraju hlavní roli v nějakým filmu - že na mě všichni koukaj a sledujou, co udělám. Což je pěkná blbost…
Někdy si nalhávám, že člověk, vedle kterýho jsem zastavila na křižovatce, se nějakým vážným způsobem zapíše do mýho života - jako ve filmu.
Když si v autě zapnu rádio a poslouchám cajdák od Robbieho Williamse, mám sklony tvářit se jak ve špatný americký lovestory, kde si všichni řikaj věci na rovinu a s ohledem na druhého, kde všichni najdou osudovou lásku, kde všichni hned vše pochopí, a pokud nepochopí, pak si to precizně psychologicky objasní, aby to následně ihned pochopili…
Někdy, když se na kruháči rozloučím s autem, za kterým jedu 30 km, mám pocit, že jsem něco důležitého ztratila…
Někdy ve mně espézetky protijedoucích aut vyvolávají vzpomínky na podobné kombinace čísel, dávno zapomenutá auta a dávno zasuté události…
Mrzí mě, že nikdy nebudu mít příležitost poděkovat chlápkovi, který na mě bliknul v protisměru, protože za bukem čekali policajti a já neměla rozsvícený světla…
Když se směju jak blázen, znamená to, že poslouchám 11. minutu violoncellového koncertu h moll, Op. 104, nejradši bych stáhla okýnko a do světa vykřičela, že Antonín Dvořák byl gééééééénius!!! Tolik emocí, co slova nedokážou vyjádřit..
Při nočním pohledu na osvětlený vamberský kostel mi pokaždý poskočí srdce… úžasem a taky trochu smutkem, že tu krásu vidím sama…
Někdy si představuju náraz, třeba jen v rychlosti 60 km/h… musí to bejt strašná pecka… a stačí vteřinka… Tohle mi připomíná, že život může klidně skončit, aniž bychom byli dopředu varováni.
Co se děje v hlavě řidičově, nikdo netuší… kromě Režiséra, pro nějž přece jen hrajeme hlavní roli…
