Muži šli do války, ženy a děti zůstaly

Prvního listopadu vzpomínáme v rodině památku pradědy, který padl tento den roku 1916 na bojišti u Hudi Logu v dnešním Slovinsku.

Bylo mu 37 let a doma na něj čekala jeho manželka se čtyřmi malými dětmi. Její život byl nelehký, plný strádání, těžké práce a starosti o obživu. Po padlých a válkou zmrzačených vojácích vždycky zbydou ženy a děti -  stejné oběti válek jako padlí mužové. V našem městě v r. 1910 žilo 4.189 obyvatel, z toho 2.012 mužů. 839 jich narukovalo do války a 120 padlo.

Po pradědovi nemáme žádné památky ani stopy. Jediný balíček s válečnou korespondencí se ztratil při přestavbě domu před 50 lety. Jeho osud, tolik podobný mnoha jiným v té době, byl pro mne svého času velmi silný. Tváří v tvář prababičce a jejím dětem na staré fotografii jsem měla potřebu nějak s nimi zapříst rozhovor - podat jim přes věky ruce, poděkovat, pohladit jejich hlavy a rozloučit se s nimi. Uzavřít kapitolu nespravedlnosti doby, do které se narodili. Byli jsme se tedy podívat v místech, kde praděda padl, uspořádali jsme ve městě na počest našich předků několikrát vzpomínkový koncert. A rituál rozloučení skutečně zafungoval - z nitra se odvalil kámen, v mysli se usadila jistota, že zkušenosti našich předků máme v sobě dodnes zakódované my všichni.

Osudy těch, kteří zůstali, byly často stejně pohnuté jako těch, kteří padli. Na jedné výstavě jsem četla dopis dívky, která oznamuje své tetičce úmrtí svého novomanžela. Podobný dopis mohla napsat kterákoli jiná žena -  babička či prababička – moje, tvoje, vaše, naše… Snad v každé rodině najdeme lidi, do jejichž života zasáhla tato krutá válka:

                                                                                                                                                                       27.7.1915

Předrahá tetičko!

Se srdcem bolestným a rukou chvějící Vám sděluji, předrahá tetičko, že Jeníček se nevrátí již nikdy, neboť tam v daleké cizině dohasl jeho mladý život.

Těžce zraněný ostřepem štrapuclu střelen byl do hlavy a roztříštěna mu byla ruka a prsty zuráženy. Žil ještě as 3 dny a pak zemřel. Mrtev je již dva měsíce a teprve teď přišlo na obecní úřad oznámení v sobotu, právě když jsem tam byla, že padl. Ach Bože můj, jak jsem nešťastná, komu jinému si mám postěžovati než Vám, milá tetičko. Ty nejkrásnější naděje, jež jsme si dělali, jsou ztroskotány, ty krásné chvíle společně prožité, zůstaly na věčnou upomínku. Ještě z té polní nemocnice přišla malá krabička a v té byly hodinky s „Matičkou“, co jsem mu dala na památku, dva notesy, tobolka s jednou korunou a dva lístky, jeden mně a jeden Vám, které psal před bojem, kdyby se snad stalo a padl, aby nám je poslali. Zní takto:

Předrahá Tonči!

V případě, že Tě již neuvidím, píši tyto řádky. Třebas krátký, nevčasnou smrtí podťatý byl květ naší čisté lásky, přece odcházím s vědomím, že jsem dosti žil, neboť jsem velmi miloval a byl Tebou milován.

Líbá Tě Tvůj k smrti milující Jeník. Odpusť mi vše!

V úterý pojedu na requiem do Věl. Bude zpívaná mše sv. a vystaven bude katafalk. Ach Bože, proč tak mlád musel zemřít, chudák co vytrpěl! Kdybych měla peníze, zřídila bych si černé šaty, ale tady si nic neušetřím, ani pořádné boty nemám. Nejraději bych šla za maminkou, vždyť na tomto světě nic nemám. Kdyby zde byly nějaké děti, snad bych zapomněla a byla veselá. Napište mně pár řádků, tetičko, prosím Vás.

Srdečně Vás líbá a zdraví Vaše nešťastná Tonča.

Dvěstě let stará socha ukřižovaného Ježíše, pod kterým stojí jeho matka, zarmoucená stejně jako matky všech zabitých synů. Její tvář mě fascinovala. Není strnulá, ale je možné v ní číst opravdový smutek. (Křížová hora u Červené Vody)

Co nakonec, v předvečer Památky našich zesnulých? Snad jen útěšný verš Jana Skácela: „Stále jsou naši mrtví s námi, a nikdy vlastně nejsme sami…“  Ustarané čelo nám každou noc před usnutím jemnince ovívá tolik blízkých před námi…

-----

z výletu za pradědou: https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=606425