Musela jsem opustit naivní představy

Anička je pětadvacetiletá studentka a spolu se svou babičkou se stará o maminku, která má roztroušenou sklerózu.

Mamka onemocněla, když mi byly dva roky, vlastně ji nepamatuju zdravou. Ještě než jsem nastoupila do školy, zemřel její otec – můj děda – který byl pro ni velkou oporou. Do první třídy se mnou ještě mamka chodila. Museli jsme vyrážet brzo, protože chodila s hůlkou, a za větrného nebo deštivého počasí to pro ni bylo obtížné. Když mně bylo dvanáct, byla mamka už na invalidním vozíku. Pořád chodila po doktorech, to ještě fungoval taťka. Když mi bylo osmnáct,  taťka od nás odešel – našel si jinou paní. Zbyly jsme na péči o mamku samy s babičkou, sourozence nemám. Babička měla tehdy ještě dost sil, tak jsem brala její péči jako samozřejmost a babička to skutečně také dlouho zvládala. Teď ale už fyzicky nemůže, je jí 78 let. Maminčin stav se zhoršil, postupně jsme ji přenášeli na postel a toaletní židli, začali jsme shánět zvedák, a do toho si mamka zlomila nohu v krčku. Takže teď je v LDN, a na víkend si ji beru domů, kde se o ni s babičkou staráme.

Anička studuje v Brně, kde má i přítele. Víkendová cesta domů vede nejdřív do LDN, kde vyzvedne maminku a přiveze na dva dny domů. Doma ji polohují, protože už to sama nedokáže a má proleženiny, dávají jíst a pít, obstarají hygienu. Babičku už sice bolí záda, ale stále zvládne svou dceru nakrmit, uvařit a povídat si s ní. Aniččin svět je trochu jiný než svět většiny jejích vrstevníků.

Musela jsem opustit své naivní představy. Chtěla jsem zachraňovat svět a být oceněna za to, že udělám něco dobrého. A najednou je člověk postaven do situace, kdy musí zareagovat velmi nezištně, pokorně a bez pozornosti okolí. Třeba se musíte postarat o někoho z rodiny. Nikdo o tom neví. Nikdo to nevidí. Hodně ve mně rezonuje báseň od Ivana M. Jirouse, která končí slovy: „Jedni bojují za lidská práva, druzí perou posraná prostěradla.“ Ano, vždycky jsem si myslela, že budu dělat velké věci pro lidstvo, ale nakonec jsem dostala jiný úděl. A je sporné, co je přínosnější… Někdy to zvládám, a někdy vůbec ne. Provázejí mě stále otázky a pochybnosti. Někdo mi radí: „Dej mamku do ústavu, máš svůj život,“  jiný zas: „Nech školy a věnuj se mamce pořádně.“  Musela jsem si najít svoji cestu a obhájit ji sama před sebou. Dělám, co můžu. Každý by to řešil jinak. Já to dělám takhle. Každý si tohle dilema musí vyřešit sám v sobě, když se s tím potká. Kdybych se věnovala jenom mamce a zapomněla na partnera, tak mamce vezmu možnost mít vnoučata a vidět, že rodina pokračuje dál. Nebyla bych pak zahořklá? Kde bych brala energii?  Zároveň tu naši rodinnou situaci beru jako šanci ukázat světu, že existuje množství lidí, kteří se doma o někoho starají. Že spousta lidí má velké trápení, které nedává na odiv. A že můžeme být pro společnost obohacením, i když nesplňujeme tu masku dokonalosti, která na nás všude dotírá.

Maminka má pořád lidem co dát. Z ekonomického hlediska to už sice nejde, ale pořád je pro okolí bohatstvím. Je velmi moudrá a pokorná. Mohla by na nás mít o hodně větší nároky, ale snaží se nám vše ulehčit. Určitě se jí často stýská, ale nedává to najevo a nechává mi prostor pro vlastní život. V LDN kouká celé dny z jednoho okna a říká, že nejvzácnější chvíle jsou, když na stromě venku uvidí veverku. Vidím, že řada lidí je na tom ještě hůř než mamka, mají třeba mentální problém, změní se jako člověk. Mamka je pořád mamka…

Podobné situace donutí člověka dříve dozrát. Máte  jiné starosti i radosti než kamarádi. Je to tak?

Kamarádi se dělí na dvě skupiny: ta první neví nic, nezajímá je to a neřeší to. Ti druzí mi řeknou: „Hele, my to nedokážeme pochopit, pro nás to je nepředstavitelné, ale budeme rádi, když  to s námi budeš chtít sdílet.“  To mě povzbuzuje a drží nad vodou. Snaží se o pochopení. Kolikrát se mně stalo, že když jsem začala mluvit o tom, co prožívám, mnozí se mi svěřili se svým trápením. Řada vrstevníků ale žije opravdu jinak, a někdy jim to závidím. O víkendech se baví, pracují, zakládají rodiny, plánují cesty, chodí na brigády. Snažím se s tím vyrovnávat, a nemyslet si, že mně něco uniká….

 Trochu jiný svět, trochu jiná vnitřní zahrada… Nad čím uvažujete a jak vnímáte to, co prožíváte?

Vážím si toho, co můžu. Když jdu třeba na procházku, uvědomuju si, že to je dar, nikoli samozřejmost. Můj život se zrychlil – mám školu, partnera, mamku a věci, které kolem toho musím zařizovat. Těžko hledám vnitřní klid. Srovnat si, co bych chtěla dělat. Na druhé straně se určitým způsobem zpomalil  - setkávám se s pomíjivostí těla, s naší konečností. To je bolestné… ale i obohacující. Dnes už vím, že s něčím můžu pohnout, a s něčím ne. Nejsem tak zranitelná jako dřív. Ale samozřejmě jsou okamžiky, kdy sedím, brečím a nemůžu. Pak se zvednu, začnu něco dělat a ono to přejde. Nemám čas přemýšlet, lítám do školy, k partnerovi, domů. Někdy funguju jako robot, ale funguju. A to je to nejdůležitější. 

Za tetou Slávou

předtím než zemřela

nezašel

čas si nenašel

Nezastavil se nezašel

A moje sestra jí

pak k smrti dosloužila

Jedni bojují za lidská práva

Ti druzí zatím

ti svým bližním

perou posraná prostěradla

                 Ivan Martin Jirous