Loudat se

Petra se loudá z práce domů. Nechce se jí mezi čtyři stěny. Je překrásný konec léta. Loudá se.......

„Loudat se“ je pěkné slovo. Přemýšlí, kdy ho naposledy slyšela na svou adresu.  Bylo to hodně dávno. Pak se něco změnilo, a přestala se loudat. Bylo třeba být rychlá. Bylo potřeba být pořádná a rychle si uklízet. Bylo potřeba být o něco dál, aby mohla pohlídat mladší sourozence, doprovodit je do školky, doučit je, co nepobrali ve škole, pomoci s úklidem hraček…

Loudavá chůze vynesla z hloubi vědomí nečekanou vzpomínku… Kolik jí tak mohlo být? Čtyři, pět? Rodiče šli na ples. Byli tak mladí! Děda měl hlídat Petru a o rok mladšího bráchu. Brácha se uprostřed noci pozvracel a hrozně se rozbrečel. Děda nikde nebyl. Petra si dodnes pamatuje samu sebe tehdy, jak sedí na nočníku a brečí bezmocí. Nevěděla, co má dělat. Pak ale vzala hadr a začala to po bráchovi uklízet. Ta noc neměla konce…

Petra zpomaluje čím dál víc. Na mostě  zastavila a dívala se dlouho do řeky. A pak – místo aby pokračovala po mostě dál v cestě - seběhla po schodech dolů k vodě. Na břehu odložila kabelku a tašku s nákupem, sundala si boty a bundu, vyhrnula kalhoty ke kolenům. Vstoupila do vody. Přebrodila řeku po kluzkých kamenech tam a zpět. Chvíli se posadila do trávy a pozorovala hladinu. Bylo jí blaze. Pak opět vstoupila do vody, začala ze dna vytahovat největší kameny a stavět hráz. Šlo to dobře. Když byla s prací hotova, vystoupila z vody ven a bosa pokračovala dál. Nasbírala také plnou tašku kaštanů, žaludů a pár trsů jeřabin, aby to bylo pěkně barevné. Našla také několik vybarvených listů hrušně, pěkný kus březové kůry a červenou větývku. Sebrala dvě spadlá jablka u plotu.

Domů přišla až večer. Dnes se po mnoha letech zase loudala…