Létající pytlík (pohádka)

o tom, co zažil pytlík letící nad městem ...........................................................

Nad městem se vznášela mikroténová taštička. Růžolící sáček s nafouknutým břichem letěl nad křižovatkou v centru města. Jako cizokrajný motýl usedl na semafor a pozoroval silniční provoz. Šla mu z toho hlava kolem. Nemohl pochopit, proč se auta sjedou na jedno místo, tam zastaví, chvíli čekají a pak jako když do nich střelí!? Tolik čmoudu a smradu! Kam tak spěchají propánakrále?

A tak byl rád, když ho větřík odfoukl k nedaleké fabrice. Je zrovna půl třetí – zaměstnanci vycházejí z vrátnice ven na ulici. Jdou po přechodu pro chodce a všichni hlavy dolů. Jen Zdenička se zastavila a pohlédla vzhůru. Před týdnem ji opustil muž, a tak je smutná.

„Ahooooj, Zdeničko!!“ zvolal na ni pytlík. Asi ho opravdu slyšela, protože se na něj usmála. Pytlík jí za to předvedl jeden krásný vzdušný veletoč.

A už zase padá dolů, tentokrát na sochu ukřižovaného Ježíše.

„Pytlíku, rád tě vidím!“ spustil na něj hned Ježíš: „Je to tady hrozná nuda, pořád viset… Řekni mi, proč musím na každým rohu viset na kříži? Proč se ty lidi v těch mordech tak vyžívaj? Proč mě nemůžou někdy vytesat třeba s dětma nebo s kámošem Lazarem nebo třeba jak jsem kráčel po vodě – jo, to byla bžunda…? Ne! To furt jen ty kříže. Chápeš to?“

„Hmm, to máš těžké, Ježíši,“ odvětil pytlík, který doplachtil na jeho trnovou korunu: „lidi se chtějí bát, chtějí mít strach…“

„Já ti o tom pořád přemejšlím – co tady mám taky dělat jinýho, žejo? Jestli by nebyl svět lepší, kdyby na každým rohu nebyly ty moje šibenice? Co myslíš? Třeba by lidi byli lepší. Dyť voni ani netuší, zabedněnci, jakou maj v sobě sílu... Bojej se sami sebe!“ Ježíš mluvil překotně, protože s ním málokdy někdo takhle promluvil, a tak chtěl pytlíkovi pěkně vyklopit všechno, co ho trápí.

„Hele, Ježíši, netrap se tím, to je marný. S lidma nepohneš. Podivej, jak jsi dopad! Ale s jednotlivcem se někdy domluvíš, s jednotlivcem jo. Koukej, tady jsi blízko chodníku: zkus takhle zavolat na nějakýho chodce, no a třeba s někým občas prohodíš slovo… Podivej, támhle jde zrovna Zdenička…“ Ale už to nestačil doříct, protože zavál vítr a vynesl růžový pytlík zase do výšky…

Chvíli tančil nad silnicí pomalý valčík. Z jednoho otevřeného okna zaslechl elektrickou kytaru a slova písničky: ‚Jak zvláštně každý touží po spojení…‘ a pomyslel si: „Ano, to je přesně ono…“

Tu uviděl postaršího chlapíka, jak stopuje na kraji silnice. Na sobě ošuntělý oblek, na prsou sepjaté ruce, ve kterých žmoulal baretku. Nenápadně se usmíval - ostýchavě a čistě - až to pytlíkovi sevřelo srdce. Nikdo mu nezastavil. Pytlík se snesl těsně nad jeho hlavu a najednou: před chlapíkem přibrzdilo auto… „Hurá!“ zajásal mikrotéňák.

A už zase pluje vzduchem… Tentokrát ho to vyneslo do pořádné výšky, takže viděl daleko.

Viděl za městem muže, jak klečí v příkopu u silnice na čerstvém pomníčku plném květin a svíček. Hlavu skloněnou ke kolenům…

Viděl na vývěsní tabuli parte nejkrásnější dívky s nejkrásnějším jménem, které znamená ‚Milovaná Bohem‘. Nemilovaná svým mužem skončila jako troska. Pytlíček klesl trochu dolů a pokochal se na papíře obrázkem její líbezné tváře…

Cestou na hřbitov uviděl dvě vdovy a zaslechl útržek jejich hovoru. Jedna koupila na zejmu dobrý brambory, nerozvářej se. A tak jim zdálky zamával a ty dvě štěbetalky mu odpověděly na pozdrav.

Když zas klesl níž, ucítil vůni osmažené cibulky, která se linula z otevřených oken staré chaloupky. Nejraději by vletěl dovnitř, aby nenápadně nakouknul do hrnců na plotně… „Mlask!“

A už zas letí kolem komína a vidí, jak dole u činžáku mává babička za autem, ve kterém odjíždějí její děti a vnoučata domů z návštěvy. Mává a usmívá se. Usmívá se tak krásně a tajemně - jako za mlada. Auto už je daleko, ale ona pořád mává. A nepřestává mávat, ani když auto zahnulo za roh a nebylo už vůbec vidět. Pořád mává a pořád se šťastně usmívá.  „Haló, babičko, proč máváš na to auto, vždyť už je dávno pryč?“ zavolal  na ni pytlík… Ale babička jako když neslyší. Mává dál…

Opodál v parku leží v trávě pán. U sebe má dvě igelitky, leží na břiše a čte knihu. Nevidí vyfešákované blondýnky s velkými nehty a malými psíky, které kolem něj korzují na podpatcích. Nevidí vášnivé milence. Nevnímá hlučící děti, které si hrají kousek od něj. Čte a čte… „Na toho ani nemá cenu volat,“ pomyslel si pytlík, „ten má oči jen pro tu svoji knížku.“

Pytlíkovi bylo tak nějak lehko a příjemně.

Tu ale přistál na okenní římse a pohlédl dolů na malého kluka, který šel ze školy. Aktovka větší než on, telefonoval a plakal: „Mami, on mně ukazoval na mobilu hrozný nechuťárny…“ a slzy mu kapaly… A tak na něj pytlík honem zavolal: „Haló, tady jsem…“  Hoch pohlédl do výšky, a když uviděl, jak pytlík krouží po obloze, zastavil se a přestal plakat.

Ach...! Jak by pytlík chtěl zachránit svět! Ale nejde to. Může nanejvýš tak létat – a to ještě, jen když je příznivý vítr. Může snad někdy potěšit někoho, komu se bude líbit, že létá vzduchem. Nic víc neumí. Možná se vám to zdá málo, ale zdání klame…

.

.autorka obrázku: Ráchel M.

.