Králičí příběh není zrovna dvakrát veselý, ačkoli se to tak zpočátku zdálo. Ale zase jsou na něm vidět nepodplatitelné zákony přírody…
Naše soužití začalo (jak už možná víte) na jaře, kdy se u nás na zahradě objevili králíci divocí:
https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=664003
https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=665949
https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668023
Zvykli jsme si na sebe rychle. Každé ráno začínalo stejně – pohledem na jedno konkrétní místo, kde už leželi dva ušáci.
„Dobré ráno, kluci!“ pozdravím. (Ti kluci už jim zůstali, ale jeden z nich není kluk.)
„Dobré ránko…“ pokynuli hlavou králíci a ten odrzlejší hned pokračoval: „Ale, ale! To zas máme hodin!“
„No, no, není to zas tak zlý. Stihnu to jako vždycky. Teda… skoro vždycky…“ zabrblám v odpověď, ale ten vtipálek pokračoval dál: „Já bych nic neříkal, kdybys vstávala na šestou, ale ty to nestíháš ani na půl osmou!“ škodolibě se pochechtával králík a u toho si klidně přežvykoval.
„Kušuj, zajochu, nebo ti poseču trávu a budeš mít utrum!“ To jen tak vyhrožuju, protože tráva v tomhle vedru stejně neroste. Tak už jen rychlé mávnutí a úprk do práce.
A když přijdu z práce, kdo mě vítá? Skotačiví ušáci!
Od jara si celkem třikrát odskočili do porodnice. Vždycky, když začali hloubit nové díry kolem domu, po čase jsme zpozorovali i malé králíčky. Jenže jsme nebyli jediní, kdo je pozoroval:
Ušáci jsou silné povahy. Takhle koukali na tu kočku, co hlídkovala u díry, ve které se popelili jejich děti a čekala, až vystrčí čumáček. Plašili jsme šelmu kočkovitou fest, ale bylo to marný… Ze tří vrhů nezbyl ani jeden králíček.
Jo, jo… příroda je mocnější než člověk. Co asi ti dva museli vidět, vydržet a přežít… Říká se, že zvířata nemají rozum, tak snad to je pravda.
Kolem domu potom zas hopsala jen ta věrná dvojice…
Občas proběhl zahradou nějaký ten kolemjdoucí pes. A najednou… zbyl jen jeden. Zdá se, že je trochu smutnej. Ale kdoví, třeba se ten druhý kluk ještě objeví. Naděje umírá poslední...
