Klarinet

Byl jednou jeden kluk. Takový už trochu větší kluk. Asi třicet nebo čtyřicet mu bylo, já nevím….....

A ten kluk byl smutný. Stalo se totiž, že jel autem a pod kola mu vběhlo dítě. Tříletý hoch se na chodníku vytrhl mámě, které vzdoroval, a vběhl přímo pod auto. Jmenoval se Jeníček.  Nepřežil to. Od té doby byl ten velký kluk smutný. Nebyla to jeho vina. Nemohl nic dělat. Ale už napořád bude mít to tělíčko před očima. Velmi se trápil…

Jednou našel doma pod postelí kufřík s klarinetem, který tam ležel zaprášený a netknutý už pěknou řádku let. Vzal ho opatrně do ruky. Bál se, že už to nebude umět. Foukl do něj…  a šlo to! A tak hrál jako o život - hodinu nebo dvě. (Zjistil, že spoustu skladeb si pamatuje.) Když dohrál,  cítil se moc dobře.

Od té doby chodil každou neděli, když se setmělo, na kopec nad vsí. Tam měl takové místečko u lesa za větrem, kam si stoupl a hrál Jeníkovi. Hrál nádherně! Zádumčivé tóny klarinetu se nesly údolím a připomínaly něco dávno zapomenutého, krásného a podstatného. Všichni lidé dole ve vsi vypnuli v deset večer televizi, otevřeli okna a napjatě v tichu čekali, až to začne. Všichni věděli, kdo v té tmě hraje, ale nikdo tam nikdy nešel. Nikdo o tom před ním nemluvil, aby ho nevyplašili, a aby nepřestal hrát.

A tak ten kluk s klarinetem zklidňoval mysl lidí, těšil jejich duše a zjemňoval jejich srdce…