Když venku vysvitne slunce, rozkvete bez a začne vonět seno, něco se stane. Najednou v sobě cítíš prastarou sílu...
Sílu, kterou nic nepřemůže. Sílu ženy a všech žen před tebou. Sílu, kterou do tvého těla tetují paprsky slunce. Sílu, kterou se vůně sena dotkne tvých útrob a rozechvěje v nich tanec vášně. Když rozkvetou vlčí máky a začne vonět seno, máš na krajíčku z té krásy kolem. Čím jsi starší, uvědomuješ si víc a víc, že to všechno může kdykoli skončit. Když venku vysvitne slunce a začne vonět seno, všechno živé pookřeje. Cítíš se krásná a jsi krásná. I když ti je šedesát nebo osmdesát…
Alžběta jde z práce domů. Užívá si pomalé chůze městem. Vane vlahý vítr. Šťastní lidé pojídají zmrzlinu. Šťastná mládež se vodí za ruce a objímá. Chystají se conevidět prožít něco tuze romantického…. Alžběta jde z práce domů a připadá si neodolatelně. Ve vzduchu je totiž vůně sena. Vypne hruď a zastrčí břicho. Jde sebevědomě a rovně jako pravítko. Přivřená víčka, nabroušené drápy, mlsný úsměv kočky na lovu. Nejvíc žádoucí, s nejbujnějším poprsím, nejvyzývavějším pozadím a nejužším pasem za pětapadesát let svého života. Lehký úsměv šťastlivce. Slunce odráží kaštanovou barvu dlouhých, vlnitých vlasů, se kterými si dramaticky pohrává vítr.
Z lékárny vyšel pohledný mladík. Ten by stál za hřích! Kočka přimhouří oči, nenuceně si zapálí cigaretu a z úst vypustí jasné kouřové signály. Fešák na dálku odemkl luxusní Mercedes a usedl za volant. Na bílé kožené sedadlo spolujezdce položil plnou hrst psychofarmak. Nasadil si sluneční brýle značky Serengeti, nastartoval a odjel… Vůbec si nevšiml té krásy na chodníku! Nevšiml si jejích roztoužených pohledů, ani kouřových signálů, ani výstřihu, podpatků, kotníků, útlého pasu ba ani záblesků ve vlasech… Zato ale vohulil start svého bouráku a nahodil Bětuli blátem z kaluže… (Včera totiž pršelo.) Pařez! Nevychovanec! Narcis! Tulipán! Idiot! Ovád! Bába z mokřin!
Ve chvíli nejpotřebnější se za jejími zády ozve známý hlas: „Tak nasedej, královno!“ Kde se vzal, tu se vzal – Lojzik. Přibrzdil svou letitou Fabii, s úsměvem pokynul své životní družce, která vděčně nasedla do neluxusního interiéru, a odfrčeli domů. Však i tam kvete bez, a hrábě na kupkování sena už jsou připraveny…
