Jako národ držíme nejvíc pohromadě, když se něčeho bojíme

Marie Maixnerová (sestra M.Milena) 1922-2013 byla v r. 1957 odsouzena na 15 měsíců odnětí svobody za podvracení republiky...

Jaké máte vzpomínky na dobu 50. let?

Musím říct, že jsem oproti jiným trpěla málo. Byla jsem zatčena až po Vánocích 1957, a to už  v lágrech nebyly povoleny fyzické tresty. Netýrali nás tedy fyzicky, ale psychický tlak zůstal. Měla jsem starost o svou maminku doma. Ta mi každý týden psala zoufalé dopisy, co se se mnou děje, a oni mi to dali až za půl roku. Nedokážu si představit, co prožívala! Už na to nevzpomínám s hořkostí. Když tyto zážitky probíráme se sestrami, které byly v té době také uvězněné, shodujeme se na tom, že jsme za to vděčné. Přišly jsme tam do styku s různými vzácnými lidmi , např. s filosofkou Růženou Vackovou. A ani by nás netěšilo, kdybychom si dnes musely říkat, že jsme tu těžkou dobu, která přinesla tolik utrpení mnoha rodinám, my – sestry – prošly jako procházkou. A tak za všechno zaplať  Pán Bůh. Každý má ten životní román jiný…

Jak vzpomínáte na ty, kdo se proti vám provinili?

Někteří dozorci byli zlí, ale mezi nimi byli i někteří lepší. A za mého vyšetřovatele jsem se modlila. Zdálo se mi, že to je lidský člověk. Myslím si, že ti krutí lidé tehdy byli zlí proto, že byli sami vychováni v nenávisti, bez lásky, neměli dobré rodinné zázemí. I dnes přicházím do styku s dětmi a je mi smutno z toho, v jakých poměrech některé žijí, a jak je to poznamenává. Když nezažijí lásku, neumějí ji ani rozdávat. Nakonec ale člověk nemůže za to, v jaké rodině se narodil. Pán Bůh si to přebere…

Myslíte si, že se taková doba může opakovat?

Ve stejně podobě asi ne. Ale z dějin víme, že těžkých období jsme už zažili více. Připadá mi, že my jako národ nejvíce držíme pohromadě, když máme nad sebou nějakého diktátora, když se někoho nebo něčeho bojíme. Je to smutné, ale když máme svobodu, a mohli bychom krásně žít, tak si závidíme a jsme nesvorní. Však to známe už od Svatopluka, že? A tak to je všude – ve světě, v církvi, mezi lidmi… Všechno, co zažijeme, je pro nás příležitost, jak si srovnat hodnoty v životě.

Povězte něco o svém životě

Narodila jsem se ve Verměřovicích, odkud jsme se později přestěhovali do Kyšperka (Letohradu). Tatínek byl drážním zaměstnancem, maminka pracovala v domácnosti. Mám jednoho bratra. Po dokončení školy jsem nastoupila u firmy Baťa Zlín a odtud jsem byla po třech letech přeložena do Zruče n.Sáz., kde jsem pracovala nejprve jako dělnice, později v administrativě. V roce 1945 jsem se vrátila domů a na podzim 1946 jsem odjela s několika dívkami do Švýcarska, kde jsem prodělala noviciát u Sester Mariiných. V r. 1948 jsme se vrátily do Čechy a začaly působit v Třeboni, později v Českém Krumlově a od r. 1950 v Novém Městě nad Metují. Po uvěznění tamějšího děkana, když jsem už nesměla učit náboženství, přihlásila jsem se do kurzu pro pomocné dětské zdravotní sestry v Praze a potom jsem pracovala ve fakultní nemocnici v Praze na Karlově jako pomocná dětská zdravotní sestra. Po této praxi jsem si chtěl udělat diplom, ale zatčením a následnou perzekucí mi to už nebylo umožněno.

V dubnu 1957 jsem byla přímo v nemocnici zatčena a po osmiměsíční vazbě v Ruzyni jsem byla odsouzena na 15 měsíců odnětí svobody nepodmíněně pro podvracení republiky. Údajně jsem se provinila tím, že jsem byla členkou ilegální organizace Mariiných sester, že jsem byla představenou filiálky Mariiných sester v Českém Krumlově a v Novém Městě, a dále že jsem připravovala na zasvěcení některé dívky a rozmnožovala a rozšiřovala závadné písemnosti, např. Modlitbu o sílu atd. Tak nějak zněl rozsudek.

Po skončení vazby jsem byla převezena do pracovního tábora  v Pardubicích. Po propuštění z vězení jsme nesměly jako sestry žít společně, proto jsem se vrátila k rodičům. Těžko jsem hledala zaměstnání. Z jeslí v Žamberku, kde se mně u dětí moc líbilo, jsem byla třetí den na vyšší rozkaz vyhozena. Nakonec jsem nastoupila jako dělnice ve výrobě tvarůžků v Letohradě a po třech letech jsem přestoupila na práci laborantky, kde jsem zůstala až do důchodu. Za tu práci jsem byla vděčná, protože jsem byla blízko domova a mohla mamince dosloužit až do smrti.

(1998)

(s použitím: R.Dušek, M.Macková: Osudy politických vězňů 1948-1989, vydal SoA Ústí n.O. 1996)

-----------------------------------------------------

1948-1989 odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody z polit. důvodů: 205.486 osob, popraveno: 248 osob,  ve věznicích zemřelo: 4.500 osob

1948-1953 prošlo tábory nucených prací: 20.000 osob

1950-1954  do PTP zařazeno z polit. důvodů: 22.000 osob

uranovými lágry prošlo celkem přes 70.000 politických vězňů

údaje z expozice v Památníku obětem internace v Králíkách, http://www.pamatnik.militaryclub.info/expozice.html, (podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu)

-------------------------------

Další články o lidech, kteří prošli vězněním v 50. letech:

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=622616

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=625557

https://ivamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=670153