Byli jsme popřát tetě k osmdesátinám. Zarecitovala nám také báseň, kterou si pamatuje sedmdesát let...
... a k tomu pověděla dávný příběh. To bylo tak:
V lednu r. 1948 bylo Hedušce deset let. Doba se schylovala k Velké únorové krádeži, které se nevyhnul ani můj děda – Hedvičin otec, bednář. Když mu komunisti sebrali hoblovku, pásovou pilu a dva cylindry, definitivně a smutně dobednařil. Že nemohl soudruhům přijít na jméno, to je nad slunce jasné. Věděl to každý - i Hedvičin učitel. Byl to uvědomělý učitel, takže dcera živnostníka to ve škole neměla žádný med… a to žádný táta nenese lehko. Proto se Hedvičin tatínek jednoho dne rozhodl, že naučí ďouče básničku Padlý rudoarmějec, kterou četl ráno v novinách. Holka ji zarecituje ve škole, šplhne si u učitele, a vylepší si trochu kádrový profil. Heduška se ji naučila vcukuletu, a na radu tatínka ji druhý den procítěně přednesla na stupínku před tabulí:
„Spi tady klidně drahý hochu,
položils život za naši vlast,
stal jsi se obětí germánských vrahů
ty rudý hrdino z barikád.
Marně tvá máma tě čeká,
v modlitbách vzpomíná každý den.
Neví, že tady v té české zemi
dřímá hoch její věčný sen.
Za mámu, za tátu, za tvoji vlast
chceme ti na hrob tvůj květiny klást.“
Soudruh učitel pozorně poslouchal. Když Hedvika dorecitovala, čekala pochvalu, ale učitel namísto toho zrudnul a vykřikl: „Sovětská matka se nemodlí!!! Jdi mi z očí, Adamcová!!!“
A tak si dcera chudého chalupníka kádrový profil nevylepšila. Děda opět přidal na peprnosti nadávek, kterými častoval komunisty hlava nehlava, a navždy skončily jeho pokusy o bratříčkování s režimem…
