Jak se máma stala námořníkem

Když byla moje máma malá, chtěla být námořníkem. Opravdu! Říkala mi to. Lákala ji svoboda a dálky...

Někdy v třiaosmdesátým jí ale tatínek řekl, že svět půjde cestou ekonomiky, ať jde na účetní. A tak šla. S tím světem měl tatínek pravdu, ale co si  počne námořník v kanceláři?

Máma pak na toho námořníka na pěkně dlouho zapomněla. Zapomněla na svobodu a volnost, zapomněla na vítr, zapomněla na nebe i na hvězdy, zapomněla na svou lásku a sílu…

On ale přišel znova. Viděla ten obraz v knížkách stokrát, a teď před ním stála doopravdy. Námořník. Klidný, vyrovnaný, připravený… Uchvátil ji a vtáhl do neobyčejných dějů moře. Ukázal jí krásy oceánů, ukázal jí hrozivé bouře, vichry a mlhy. Provedl ji hukotem vln a jejich šíleným tancem u skalisek.  Ukázal jí tichou plavbu lodi, napnuté plachty, pevně sevřené kormidlo,  kormorány ve větru a nekonečný prostor nad hlavou. Ukázal jí tajuplnou hlubinu podmořské říše. Ukázal jí její touhu, vítr, slunce a svobodu…

Tak se máma stala námořníkem. Trochu jinak, než si kdysi myslela, ale stala!

A takovou sílu má obraz Kulhavého poutníka, který se musí tu a tam zastavit, sednout do příkopa, aby si odpočinul. Aby viděl to, co jiný nevidí, a pak o tom tiše vyprávěl druhým…