Hřbitovní kvítí

Minulý týden jsme byly s mamkou na hřbitově sázet kytky. Nejdříve jsme šly na hrob jejích rodičů....

Mamka vytáhla z tašky vercajk – hadr, iron na sklo, motyčku, sirky, svíčku, kbelík hlíny, kytky. Ze skleněné vitrínky vyndala dvě urny: „Tadyhle dědu omeju hadrou, on je za tu zimu celej zelenej… Sem si říkala, že bych koupila nový urny, tyhle už jsou takový zašlý…“  

„Ale mamko, ta patina je právě pěkná, nic nekupuj…a víš, že děda měl zelenou barvu rád, všude nosil zelenej klobouk,“ sdělím svůj nevyžádaný názor, ale maminka si dál povídá tu svou: „No a babičku tuhle strčím za sklo, pěkně písmem dopředu… ona byla vždycky fešanda..."

Když babička zemřela, bylo mamce 35 let. Moje máma je bez mámy víc let, než byla s ní. Ale člověka touha po mateřském citu nikdy v životě neopustí. A tak z každého jejího pohybu nad hrobem lze vyčíst něhu. Každým pohybem nad hrobem hladí moje máma svoji mámu a svého tátu. Svůj hlad po rodičovské náruči, kterého se člověk zbaví, až když sám odejde do věčných lovišť, vyrovnává nepřetržitou činorodostí. Uklízením, smýčením, leštěním, zametáním, mytím, všemi nutnými věcmi, které se „musí“ udělat. A ony musí. Protože tím se snažíte vynahradit tomu druhému všechno, co jste mu zůstali dlužni, a narovnat, co on zůstal dlužen vám. Protože leštěním vitríny dopovíte to, co zůstalo nedopovězeno. Protože když na hrobě kartáčem drhnete žulu, nemusíte přemýšlet nad tím, co vás zrovna trápí zaživa. Protože když nasázíte na hrob kytky, máte radost, a tou radostí zaženete slzy, tlačící se z jakéhokoli důvodu do očí… 

Při práci musím hýbat kostrou, aby si to mamka nechtěla udělat raději sama… Hrob lukavské babičky  a dědy je malý  žulový rám, uprostřed něhož je trocha hlíny, kterou osazuji žlutými maceškami. Do čela hrobu, těsně pod vitrínu s urnami, píchnu bohatě kvetoucí růžovou chudobku.

„No, dobrý, dobrý,“ komentuje maminka, „eště od krajů nahrň tu hlínu takhle nahoru doprostřed… Ale nééé zas tolik, dyť to vypadá jak hrob!“

„No počkej, já myslela, že to má vypadat jako hrob…“ opáčím nechápavě.

„No tolik do vejšky to nehrň! Prostě záhonek, aby to bylo jako záhonek, a nééé jako hrob… To je rozdíl, záhon nebo hrob… Chápeš?!“

„Jasně, že to chápu…,“ řeknu sebejistě, ale ve skutečnosti urputně přemýšlím, kolik milimetrů hlíny asi dělí záhonek od hrobu?

„Ale jo, no tak poď, je to dobrý. Jdeme na druhej hrob…“ a přesunuly jsme se i s vercajkem na opačný konec hřbitova, ke hrobu rodiny jejího muže. Ten je velký jak manželská postel, z velké části krytý žulou, uprostřed záhonek ve tvaru hvězdice.

„Tak šup, musíme to umejt, koukej, jak to ptáci posrali. Kavky podělaný! Takový cákance! Já si tadyhle od Nováku vedle půjčím smeták a lopatku, my to máme s Honzou smluvený, bydleli jsme za mlada v jednom baráku. Jenže Honza sem tak nejezdí, protože má doma nemocnou ženu. Já jim občas zaliju hrob, a za to si můžu půjčovat jejich vercajk, co maj schovanej za hrobem. Dobrý, co?!“

„No to je výborný, nemusíš to vláčet z domu…,“ odpovím, a sázím velkokvěté macešky doprostřed hvězdice. Taky žluté, protože žlutá je veselá. Výsledek by měl být symetrický, ale bohužel není. „No, je to trochu šejdrem, ale až se to rozroste, bude to dobrý,“ zhodnotím výsledek, a maminka je kupodivu docela spokojená.

„No eště že seš tady, já na ty záda už nemůžu, a ty kolena jsou ještě horší...Bóže, ještě loni jsem lítala jak čamrda, ale letos ta zejma mně dala zabrat… ani funět nemůžu… takový vedro je dneska! Dám si kabát tady na Frantu Motyčkova,“ a položila na vedlejší náhrobek svůj svrchník. „Koukám, že máš taky furt zimní kabát…“

„Nojo, mám,“ odpovím, „já se s ním nějak nemůžu rozloučit, připadám si v něm jak v peřině. Člověče mně ti tuhle zimu nebyla vůbec zima! Prostě kabát ke kolenům, to je něco. Žádný zmrzování v krátký bundičce! Musíš si ho taky koupit, máš jen ty bundy pod zadek, to je krátký, to chce peřinu ke kolenům. Uvidíš, jak si budeš lebedit.“

„Nojo, no, budu nad tím přemejšlet… ale na to moje elektrokolo to je dost nepraktický, ne?“ uvažuje máti.

„Hmm, to by snad nevadilo, nevim… ale jednu nevýhodu ten kabát má: když jdeš do supermarketu, kde je teplo, tak v tom kabátě je na umření…“

„Aha, tak to není nic pro mě…,“ uzavře maminka rázně téma „kabát“, a já se naopak dám do popisu jedné příhody: „To se mně stalo kolikrát, že jsem nakupovala, samozřejmě co nejrychlejc to jde, a dobrý. Ale pak jsem stála frontu u kasy, a najednou na mě přišel nával. Prostě v nejnevhodnější dobu peklo! Čůrky potu vepředu, vzadu, musíš se svlíknout, nebo se tam snad skácíš. Tak sundám čepici. A nic. Svlíknu ten peřinovitej kabát. A nic. Svlíknu šátek z krku. A nic. Svlíknu svetr. A teprve když jsem v tričku, tak se mi uleví… No, jenže za mnou štrůdl lidí se pochechtává, nevěřícně kroutí hlavou, co tam vyvádím, a proč tam mezi normálníma lidma v zimákách stojím v tričku…“

A tak jsme se tam smály, plkaly, hrabaly, zametaly, sázely, myly ptačí cákance. A taky jsme byly úplně potichu, a nechaly jarním vzduchem lítat vzpomínky na ty naše rozmilé, vzácné lidi, za kterými směřujeme i my… Prostě docela všední obyčejný den, k večeru o půl šesté…

.

.

.