Fošna

 „Tak Petře, ustroj se a jdeme!“ zavelel otec svému 18letému synovi, který relaxuje s otevřeným pivem u televize.

„Kam jdeme? Jak jdeme? Dyť hrajem fotbal, nevidíš?“ pronese zneklidněně Petr.

„Ty máš sklerózu jak čepici. Přece pro tu fošnu k sousedom, ne?“

„Já nic krást nebudu, jdi si sám,“ odvětí Petr, ale už tuší, že debata není u konce.

„Prosím tě, kdo říká, že jdeme krást? To dřevo se jim tam válí v blátě už  rok. To přece není krádež, ale záchrana! To je dokonce naše povinnost, nenechat ho tam shnít… Taková krásná fošna… má určitě tři metry a je zdravá, včera jsem to tam vokouknul. Tak šup, šup, tady máš kalhoty a oblíkej se,“ podává svému synu kalhoty, „seš bílej jak ementál, ať tam v té tmě moc nesvítíš!“

Petr se pomalu oblíká a uvažuje: no co… končí poločas, otěcko má nakonec pravdu, Benešovi maj kolem baráku takovej binec, že ztrátu jednoho prkna nepoznají. Pro klid v rodině se obětuju. Taky zejtra je zábavka, za týden koncert, budu potřebovat nějaký kačky od tatíka… přemůžu se a jdu…

„No tak jsi mě přemluvil, nóóó… ale počkej, to tam chceš jít teď v devět večer? Vždyť Benešovi ještě můžou strašit venku!“

„Nojo, máš pravdu, ty seš ale hlavička. Po kompak to ty kluku máš…“ pochvaluje si tatík.

„No, já bych věděl, ale nechci bejt drzej,“ zamumlá synek a pokračuje, „tak nařiď budíka třeba na dvě hodiny ráno.“ doporučí Petr a věnuje se dál své oblíbené nečinnosti u piva a televize.

O pár hodin později vycházejí z domu dvě postavy.

„Ideální noc, světla nesvítí, měsíc taky ne. Tma tmoucí. Víc jsme si nemohli přát,“ libuje si šeptem tatínek. „Ale řeknu ti, tebe vzbudit, to není jen tak, chrápeš jak ruskej bohatýr.“

„Hele, nech si ty lichotky,“ oponuje Petr, „radši se domluvíme, jak akce proběhne. Nejdřív občíhnem u Benešu dvorek, jestli je čistej vzduch. Maj tam takovej příkop, tak do něj se skryjeme a budem chvíli pozorovat terén. Pak bleskurychle vyrazíme pro fošnu, chytnem ji každej z jedný strany a pelášíme s ní domů. Akce proběhne rychle, tiše a beze stop.“

„Dobrej plán, Péťo, ty seš stejně hlavička, já to říkám pořád. Po kompak ty to kluku máš…“ rozněžní se otec.

„Jo a prosimtě, taťko, hlavně nechrchlej! Podle toho tvýho kašle by nás každej poznal,“ napomene s chutí Petr svého rodiče

„Hele, nepoučuj mě, copak jsem malej?“ odvětí nepřesvědčivě tatínek.

Mezitím se oba přiblížili k cíli své noční výpravy.

„Vypadá to, že je čistej vzduch,“ šeptne tatík u Benešova plotu.

„Taky myslím. Slyšíš to ticho?“ odpoví Petr.

„Takže bod číslo jedna:  zalehneme do příkopu a budem pozorovat terén,“ řekne tatík a hned nato se ozvalo dvojí žuchnutí na zem. Odtud oba muži pozorují Benešův dvorek – vzadu polorozpadlá kůlna, před ní zahrádka, vlevo míchačka, kolem níž se válejí pytle od cementu a hned za míchačkou v blátě leží ten poklad. Od vytoužené fošny je dělí asi třicet metrů.

„Tak až napočítám do pěti, vyrazíme,“ řekne vzrušeně tatínek: „jedna, dva,  tři… Počkej! Neslyšíš něco?“

„Nojo, slyším. Jde to támhle z tý strany,“ šeptne Petr s obavou a ukazuje ke kůlně.

„K zemi, někdo jde!“ zavelí otec a koutkem oka pozoruje, co se bude dít na dvorku.

Za kůlnou se objeví dvě postavy, které se plíží po dvorku. Když otec zaslechne, jak vyšší z postav napomíná tu nižší: Dělej, mámo, dělej! – bleskne mu hlavou: Novákovi!

„Petře, to jsou Novákovi! Oni si jdou taky pro tu fošnu!“ praví odevzdaně otec.

„Co budem dělat, tati? Skočíme na ně, ať ji vrátěj!“ navrhuje Petr.

„Seš normální? Nemůžeme dělat nic, jen potupně koukat, jak nám tu fošnu kradou před nosem…“ odvětil nasupeně otec. „Syčáci, kdo by to byl do nich řek, taková slušná famílie!“ A oba ohromeně pozorovali, jak zloději funí pod těžkým nákladem.

Když Novákovi dokonali své dílo a zmizeli, zvedl se i Petr s tatíkem. Noční cestou domů si pak starší muž smutně ulevil: „Víš, Péťo, já jsem za posledních dvacet let brečel jen dvakrát. Když ses narodil… a teď!“