Emilka

Emílie je pětašedesátiletá žena, zocelená životem. Mohla by si užívat zaslouženého důchodu, ale nedá jí to. Nevydrží doma jen s Bohoušem, natož sama se sebou.

A tak vypomáhá v družstevní kuchyni, kde má plno známých. Každé ráno proberou televizní pořady z minulého dne – seriály,  dopravní nehody, nevěry, vraždy, vaření, šmejdění, pršení, poštaprotebe, farmářhledáženu, vyhrocenévztahy, nevyhrocenévztahy, bolavý kolena atakdál. Zajímají ji osudy druhých, hlavně ty negativní. Žije jimi, trápí se jimi. Každou sobotu se těší na noční erotické pořady -  vzrušení a vášeň aspoň v televizi. Bohouš už na to není, a když, tak je za pět minut sakumprásk po všem, s výsledkem nevalným. Snila o princi a přišel Bohouš. Což o to, ze začátku to bylo krásné, za Bohoušem se otočila každá ženská, a on patřil jen jí. Ale trvalo to krátce. Rychle za sebou přišly děti, stavba domu, starost o umírající rodiče. Bylo toho hodně na holku, který bylo jen maličko přes dvacet, a která nebyla v rodině svého muže dvakrát vítaná… Ale zvykli si. Všichni.  Teď už od soužití s Bohoušem nic extra nečeká. Hlavně neporušit stereotyp. V pondělí šachy, ve středu hospoda, třikrát denně zprávy,  jednou za měsíc filatelie,  ráno tabletky, před jídlem inzulín, občas teplá večeře.

Emilka byla v mládí velmi hezká a přitažlivá. Už pěkných pár desítek let si ale připadá tlustá, a tak  v obchodě vždy pečlivě vybírá hadřík, který by zakryl vše, co považuje za nutné zakrýt. Naposledy zavítala do vietnamské prodejny, kde hodlala obětovat nějakou tu stovku. Prodavačka jí ochotně vybírala ramínka s nejrůznějšími modely: „Pani, podivéjté, tale by vám šla. A jen za čista…“ nabízí sympatická Vietnamka sedmou halenku. Emílie si každou přísně změří, jedna horší než druhá, ale bylo by jí hloupé nic nekoupit, když se jí prodavačka tak věnuje: „Tadytu ne, ta má velký vzor, to já nemůžu… a tuhle můžete taky uklidit, ty sámečky přes prsa se hodí na nějakou mladici, ne na mě…“ vybírá žena a současně poučuje čtyřicetikilovou Vietnamku o různých dietách, které prodělala, až jí nakonec zůstanou v ruce tři halenky, které jde vyzkoušet do kabiny.

Vtom se rozrazily dveře a všechny zákaznice otočily hlavu k východu. U dveří se objevil Bohouš a silným hlasem zvolal na rozlehlý obchod: „Mámo, kolik mám koupit těch jitrnic!!??“ Emílii polilo horko. Ten chlap je nemožnej. Copak nemůže řvát trochu potišej? „No čtyři jsem ti říkala, čtyři jitrnice a půl kilo bůčku. To je tak těžký si zapamatovat?“ odvětí rozčileně.

„No já se radši zeptám, abych zas nekoupil něco špatně,“ pravil Bohouš a vytratil se za svými povinnostmi, mávaje na Vietnamku, která se snaží pochopit souvislost mezi dietami a nákupem jitrnic.

Emílie ten den nic nekoupila, takže zvítězila sama nad sebou – obvykle se cítí provinile, když odchází z obchodu, kde nic neutratí. To se ovšem nemůže stát v potravinách, kam zamířila hned nato.

Na druhém konci města zatím její syn Pavel opravuje ve fabrice spínač, když mu v kapse začal vyhrávat mobil tisíckrát omletou melodii. Odloží nářadí, a když na displeji uviděl nápis: mamka, trochu si povzdechl: „Á, copak důležitého to bude tentokrát?“ a přijme dnes již třetí její hovor. Na druhé straně je ale ticho. „Haló, haló!“ zakřičí do přístroje. Zase nic. Už to chce típnout, když tu se v telefonu ozve posmrkávání a vzápětí matčin hlas: „Ukaž, jak vypadá ten salám? Jo, ujde. Tak mi třicet deka nakrájej.“ Chvíli je klid. Pavel váhá, má-li poslouchat, co mu není určeno. Zvědavost ale zvítězila, a tak dál poslouchá matku, která si omylem zapnula telefon a teď rozmlouvá v obchodě se známou prodavačkou. „Nojo, slyšela jsem to… fuchtle jedna… já bych ji hnala… neříkej, Máňa Skálova? Chudák ďouče!... Co říkáš, čtyřicet? Ale jo, můžeš toho nechat čtyřicet deka, ono se to sní. Bohouš sice vždycky káže, proč kupuju ty hnusný, nezdravý salámy, ale obvykle přitom stojí u otevřený ledničky a láduje se z papíru tím salámem. Známe svý lidi. Vždycky se to sní, tak co?“

Z matčina hovoru, tak typického a sebejistého v ženském prostředí prodejny, se Pavel začal cukat smíchy, a tak lačně poslouchá dál. Po chvíli se v telefonu opět ozval hlas: „No dneska už mě Bohouš prohání, ale ještě včera v tuhle dobu ležel jak lazar na gauči pod dekou, celej rozcuchanej a hekal. Všem nám dával kázání, ať nepijem, že alkohol je metla lidstva. Abys rozuměla: Smejkal měl sedmdesátiny, a náš táta tam byl náramně bujarej… Víno měli dobrý, to víš… On se dycky nejdřív jako zdráhá… no co ti mám povidat, tentokrát to dopadlo bledě – jak začal mluvit německy, tak jsem věděla, že je zle…“ To už Pavel nevydržel a telefon vypnul. Vždycky matku obdivoval – jak nenuceně mluví s ostatními ženami, jak nenásilně dokáže zapříst řeč a plynule přecházet od tématu k tématu, jak dokáže druhé ženy povzbudit a dát jim pocit důležitosti.

Vždycky k ní vzhlížel, ale nikdy se nedokázal přiblížit tak, jak by chtěl, svěřit se.  Byla příliš dokonalá. A ona přitom? Stále vyváří jak pro armádu – jak byla zvyklá celý život. Za těch 25 let, co čtyři děti vylétly z hnízda, a co jsou s tátou sami, tomu neodvykla. Vyváří jak pro regiment a čeká, kdy dorazí. Regiment je ale daleko. Jen občas se zatoulá špinavý, otrhaný vojáček či raněný zběh. Nakrátko se vrací na důvěrně známou základnu, aby letmo nahlédli pod pokličku na sporáku. Zjistit, že v hrnci vždycky něco zbývá. Zastavit se. Olízat si rány.

Regiment je daleko, ale na svou kuchařku nikdy nezapomene…