Dva spravedliví

Deset spravedlivých po mě nechtějte, ale o dvou bych možná věděla. Řekněme stará Faltusová..........

Babce táhne na šestaosmdesát, zdravá jako řípa. Přes léto jezdí každý večer za svým manželem. Vlastnímu předsevzetí vyjet na kole aspoň k jabloni, která stojí v půli táhlého kopce mezi poli s kapustou, vždycky dostojí. Leckterý mladík sem nevyjede, ale ona hravě. Tvrdý život z ní vykřesal ženu, odolnou jak houžev. Na kopci zaleje Lojzikův hrob, zavzpomíná, popovídá s návštěvníky hřbitova a zase jede domů. Už třináct let sem jezdí.

Když u jabloně sesedne z kola, protože kopec je příliš prudký, občas je k vidění zajímavá věc. Cesta ke hřbitovu bývá poseta hnědými slimáky, postrachem všech zahrádkářů. No a na těchto nesympatických, slizkých stvořeních činí Faltusová skutky spravedlnosti. Každého si pojmenuje a pak ho přejede kolem, s nikým nemá slitování. Obvykle u toho hrozně nadává: „Tohle máš Klémo za Miladu Horákovou,“ a ozve se sotva slyšitelné mlasknutí vypaseného slimáka, kterého Faltuska právě přejela předním kolem, „Co? Tak ty nemáš dost, hajzle! Tak tumáš!“ a přejede slimáka třikrát za sebou tam a zpátky. Stejně tak to schytá Stalin rovným dílem s Hitlerem „Tak tohle máš Ádo za všechny ty děti, cos zabil v koncentrákách, ty kurvo jedna!“ Mlask, mlask, mlask, mlask, mlask, mlask….. Pak přijdou na řadu i všichni jejich přisluhovači, které žena doprovází peprnými nadávkami. Než dojde na hřbitov, zůstanou za ní jen hnědé fleky. Spousta fleků…

Druhým takovým je Toník. Život k němu byl vrchovatě nespravedlivý, když mu nadělil čtyři mentálně postižené děti. Sám však nenaříká. Jen to nese. Jako truhlář je v dílně od rána do večera, až ho Růžena hubuje, že nezná nic jiného. Jenže dílna – to je jediná inštanc, kde dokáže na chvíli zapomenout. Proč zrovna on nemá komu předat řemeslo? Kdo se o děti postará, až tady s Růžou nebudou? A stovky dalších otázek…

Lidi k němu chodí houfem, to se ví, poctivý řemeslník. Tuhle k němu přišla Ančka Šejvlova a prosila Toníka o výrobu třímetrového dřevěného madla k zábradlí, které chce umístit na zeď  pro malé děti. Nedosáhnou na zábradlí pro dospěláky, šmátraj ručičkama po zdi a nemají se čeho přidržet. Asi po dvou týdnech jí ho soused od Toníka přivezl a ona ještě ten den šla práci vyrovnat: „Tak Toníku, co jsem dlužna?“ volá Ančka zdálky na truhláře, který přichází utíraje si ruce do zástěry.

„Dej mně stovku za materiál a jsme si kvit.“

Anči zaskočila slina: „Počkej, stovku, to si děláš srandu? Víš, kolik by to stálo v krámě? Nejmíň tisíc.“

„Já vím, nejsem blbej,“ odvětí klidně muž.

„No tak pochop, že ti to chci zaplatit - materiál, práci, elektriku, prostě všechno…“

„A ty zas pochop, že mně stačí nahradit materiál a víc nechci,“ odpoví klidně Toník a pokračuje: „já nepodnikám a víc než za materiál nepotřebuju, a jestli mně chceš dát hodně, tak mně dej sto padesát.“

„Ale takhle přijdeš na mizinu, podivej, co k tobě chodí otravovat lidí – Beneš, Nojman…“ odporuje opět Ančka.

„Mě ještě nikdo neotravoval. Já prostě rád truhlařím, ty se zas staráš o tři děcka, Beneš chodí denně nakupovat bábě Šmejkalovej a Nojman se stará o kytky v kostele… Každej něco dělá pro druhý, rozumíš?“

Ančka ztichla a po chvíli odpověděla: „Rozumím“, dala Toníkovi sto padesát korun, poděkovala a šla domů.

A tak to je: v tomhle světě, plném nespravedlnosti, obyčejný „malý“ člověk naplňuje svoji „malou“ touhu po spravedlnosti…