Když se padesátiletá ženská sama – bez muže, dětí, vnoučat nebo psíka – brodí řekou, je to divný....
Je to daleko divnější, než když denně kouká do rohu místnosti a sleduje v televizi osmsetpadesátýosmý díl seriálu Voničem.
Když tahleta ženská radostně poskakuje s dvacetiletým klukem na tancovačce, je to stokrát divnější, než když doma čtvrtstoletí peskuje starýho za čurbes v garáži.
Když taková ženská leží v trávě, pozoruje mraky a píská si u toho, je to o moc divnější, než když před krámem hází jedovatou slinou…
--------
Sára vyšla na kopec a tam se zastavila. Pod ní se rozprostíralo údolí. Obyčejné údolí na konci ledna: pruhy lesů, mezi nimi pole a louky, polní cesta. Slyšela ticho. Zapadající slunce vrhalo zvláštní plastické stíny zimy. Nemrzlo ani nepadal sníh. V dálce se ozývala tlumená datlova sbíječka. Ticho … Zapadající slunce…
Spojily se v ní neurčité vjemy z dětství. Ano, někdy, kdysi... tady už takhle stála. Cítila najednou nepřipraveně hlubokou radost. Věděla, že je jen hnida vesmíru, která ale dokáže pociťovat vznešenost svého stvoření. To ji naplnilo úžasem a vděčností. Nepatrná nota v symfonii. Vytryskly jí slzy… Co když ale nikdo nepozná, když hudebník vynechá notu ve skladbě? Bude tam vůbec chybět? Jedna nota! Skoro nic, a přece všechno…Každý tón přispívá k dokonalosti a harmonii díla. I kdyby nikdo jiný, Skladatel pozná, když chybí.
Podlomila se jí kolena. Dřepla si na bobek a vzala hlavu do dlaní.
Když po chvíli malátně vstala, cítila velkou únavu…
