Byla jednou jedna mladá maminka, a ta měla synka. Jednou v zimě – byly mu asi čtyři roky - pro něj šla odpoledne do školky.
Sešli spolu ze třídy dolů do šatny, kde už plno jiných maminek švitořilo a pomáhalo svým dětem navléct se do zimního oblečení. Klučík obhlédl situaci, a místo aby zasedl a zouval si bačkory, začal chodit dokola s rukama spojenýma za zády. Po chvíli na celou šatnu zahlaholil: „Já mám děravou kombinézu!“
Maminka podle očiček a pusinky poznala, že právě začal jeho herecký kousek. Chodil tam jak starosta, opakoval své sdělení a kroutil při tom hlavou.
„Prosím tě, co to vykládáš, nemáš tam žádnou díru!“ odpověděla mu konejšivě maminka.
„Mám tam samou díru!“ povídal zcela vážně kluk.
„Nevymejšlej si, nemáš tam ani jednu díru,“ odvětila zase maminka.
To už se některé maminky v šatně začínaly ohlížet po té neřádné matce, která nechá synovi na kombinéze tolik děr.
Kluk si ale stále vedl svou: „Mám děravou kombinézu, jedna díra vedle druhý…“
„Nemáš tam žádnou díru, a už se koukej strojit, jdeme domů!“ docházela mamince trpělivost.
Scénka probíhala podle klukových představ. Šatnové maminky se začaly otáčet a šuškat si mezi sebou. Aby ne! Co to může být za ženskou, která klukovi ani nezašije kombinézu?!!!
Divadelník si to důležitě štrádoval po cimře, a když už pozornost maminek polevovala, vytušil, že je třeba přitvrdit: „…a z tej děravej kombinézy mně vykukuje čulululínek!“
Klukově mamince začaly cukat koutky u pusy, ale okolí k veselosti naladěno nebylo. Maminky, které ještě neměly otočené hlavy jejich směrem, ji právě otočily. Situace přesně odpovídala rčení „mít z ostudy kabát“, v tomto případě kombinézu.
Matička už na nic nečekala, čapla kluka, ustrojila ho, a rychle vyšli z šatny ven. Ovanout zpocené čelo a konečně se rozesmát do povětří. Kráčeli spolu domů. Maminka rovně, synek poskakoval od příkopu k příkopu, protože všude viděl TOLIK zajímavých věcí.
