„Mami, nutně potřebuju kost!“ pravil jednoho dne prvňák Vojta přicházeje ze školy domů.............
„Nojo kost.… Cože? Jakou kost? Na co kost?“ zeptá se nechápavě Helena.
„Přece všichni správný chlapi měli kost – pračlověci, indiáni, černoši, piráti… A já ji taky potřebuju…“ naléhal kluk.
„No dobře, tak já zítra koupím kuře… Nebo počkej, koupím krůtí stehno, tam je kloudná kost! Upečem to a budeš mít kost, jo?“ Snažila se domluvit matka se synem.
„To nepude, já ji potřebuju zrovna. Chápeš – Kuba má lebku ze srnky, Péťa kančí zub, Tomáš páteř z makrely… jen já nic!“ pravil posmutněle Vojta.
„No dobrá, dobrá. Něco vymyslíme, neboj,“ řekla maminka, která pochopila, že věc nesnese odkladu. Nechala všeho a přistoupila k mrazáku. Chvíli hledala, mumlala si přitom cosi nelichotivého o hospodyni, která má v mrazáku takový zmatek, až nakonec vítězoslavně ukázala krvavý balvan: „Koukej, mám tady hovězí žebro! Takže k večeři bude polívka a ty budeš mít kost!“
Hoch hned pookřál, bez řečí napsal úkoly, vynesl koš, uklidil nádobí a svou mužnost předvedl ještě na deseti klicích a dvaceti dřepech. O pár hodin později už po kuchyni poskakoval šťastný kluk s třiceticentimetrovým kravským žebrem v ruce: „Hurá, takovouhle kost nemá nikdo ze třídy!!“
Správný chlap by tedy měl mít kost, o tom není pochyb. A taky by měl mít po kapsách pár užitečných věcí, jak Helena občas vyprávěla svým synům: „Děda lukavskej, ten měl v kapse vždycky fůru zajímavých věcí – provázek, hřebíky, nůž, tužku… nikdy nevíš, co se může stát a správnej chlap si vždycky poradí, takže tyhlety věci se dědovi kolikrát hodily… řeknu vám, hoši, že ty jeho gatě by vás náramně zajímaly… Měl tam taky pinzetu, křídu a pětikorunu a…“
„A mamko, měl tam děda i drátek?“ vpadl jí do řeči Vojta, který poslouchal s pusinkou dokořán.
„To víš, že měl… asi takovýhle kousek,“ mírně se rozpažila Helena.
Klukovi se ulevilo, a nasucho polkl… Však i on tu a tam přinesl leccos zajímavého, co našel po příkopech cestou ze školy – klacek, šroub, dva metry drátu, kus plechu… Své nálezy pak ledabyle hodil matce k nohám se slovy: „Tohle jsem našel, někdy se to může hodit, ne?“ a měl přitom výraz pravěkého lovce, který přitáhl domů vlastnoručně skoleného kance, jenž bude živit celou tlupu nejmíň měsíc.
I on měl – stejně jako jeho praděda – jedny oblíbené kalhoty. Praly se jen potají. A hrdý na ně byl zejména proto, že si je sám spravil. Když se mu na koleně udělala díra jako svět, propíchl kolem ní čtyři otvory, kterými protáhl do kříže provázek a z obou stran ho zauzloval. Na koleni tak vznikl drchlanec, kterým se leckde chlubil a s úsměvem přitom dodával: „Správnej chlap si poradí!“
