Co má mít správný chlap

 „Mami, nutně potřebuju kost!“ pravil jednoho dne prvňák Vojta přicházeje ze školy domů.............

„Nojo kost.… Cože? Jakou kost? Na co kost?“ zeptá se nechápavě Helena.

„Přece všichni správný chlapi měli kost – pračlověci, indiáni, černoši, piráti… A já ji taky potřebuju…“ naléhal kluk.

„No dobře, tak já zítra koupím kuře… Nebo počkej, koupím krůtí stehno, tam je kloudná kost! Upečem to a budeš mít kost, jo?“ Snažila se domluvit matka se synem.

„To nepude, já ji potřebuju zrovna. Chápeš – Kuba má lebku ze srnky, Péťa kančí zub, Tomáš páteř z makrely… jen já nic!“ pravil posmutněle Vojta.

„No dobrá, dobrá. Něco vymyslíme, neboj,“ řekla maminka, která pochopila, že věc nesnese odkladu. Nechala všeho a přistoupila k mrazáku. Chvíli hledala, mumlala si přitom cosi nelichotivého o hospodyni, která má v mrazáku takový zmatek, až nakonec vítězoslavně ukázala krvavý balvan: „Koukej, mám tady hovězí žebro! Takže k večeři bude polívka a ty budeš mít kost!“

Hoch hned pookřál, bez řečí napsal úkoly, vynesl koš, uklidil nádobí a svou mužnost předvedl ještě na deseti klicích a dvaceti dřepech. O pár hodin později už po kuchyni poskakoval šťastný kluk s třiceticentimetrovým kravským žebrem v ruce: „Hurá, takovouhle kost nemá nikdo ze třídy!!“

Správný chlap by tedy měl mít kost, o tom není pochyb. A taky by měl mít po kapsách pár užitečných věcí, jak Helena občas vyprávěla svým synům: „Děda lukavskej, ten měl v kapse vždycky fůru zajímavých věcí – provázek, hřebíky, nůž, tužku… nikdy nevíš, co se může stát a správnej chlap si vždycky poradí, takže tyhlety věci se dědovi kolikrát hodily… řeknu vám, hoši, že ty jeho gatě by vás náramně zajímaly… Měl tam taky pinzetu, křídu a pětikorunu a…“

„A mamko, měl tam děda i drátek?“ vpadl jí do řeči Vojta, který poslouchal s pusinkou dokořán.

„To víš, že měl… asi takovýhle kousek,“ mírně se rozpažila Helena.

Klukovi se ulevilo, a nasucho polkl… Však i on tu a tam přinesl leccos zajímavého, co našel po příkopech cestou ze školy – klacek, šroub, dva metry drátu, kus plechu… Své nálezy pak ledabyle hodil matce k nohám se slovy: „Tohle jsem našel, někdy se to může hodit, ne?“ a měl přitom výraz pravěkého lovce, který přitáhl domů vlastnoručně skoleného kance, jenž bude živit celou tlupu nejmíň měsíc.

I on měl – stejně jako jeho praděda – jedny oblíbené kalhoty. Praly se jen potají. A hrdý na ně byl zejména proto, že si je sám spravil. Když se mu na koleně udělala díra jako svět, propíchl kolem ní čtyři otvory, kterými protáhl do kříže provázek a z obou stran ho zauzloval. Na koleni tak vznikl drchlanec, kterým se leckde chlubil a s úsměvem přitom dodával: „Správnej chlap si poradí!“