Výstava Daisy Mrázkové potrvá v Galerii Villa Pellé do 28.1.2018 a zavede vás do světa fantazie a dobrodružství, která může zažít každý.
Malířka a spisovatelka Daisy Mrázková (1923-2016) studovala na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Antonína Strnadela v letech 1943-1944. Jako výtvarnice se účastnila řady výstav - i spolu s manželem, malířem Jiřím Mrázkem.
V jejích knihách se prolíná lyrika s epikou. Na osudech dětí, zvířátek, přírody nebo věcí seznamuje čtenáře se světem kolem sebe, se základními otázkami života. Svět jejích hrdinů je křehký, plný drobných událostí: věci mají své osudy, které jsou dětskými hrdiny prožívány intenzivně jako jejich vlastní. Z každého příběhu je cítit lidská účast, vztah k věcem, přírodě, lidem. Autorka objevuje v dětech to vzácné, co se pak časem a věkem zasouvá na dno lidského nitra: něhu, cit, touhu po volnosti, smysl pro čest a spravedlnost. Svým čtenářům se nepodbízí, jen jim vypráví, sděluje, učí je vidět, slyšet, cítit a rozumět. (http://daisy.mrazkova.sweb.cz/)
Autorská tvorba:
- Neplač, muchomůrko 1965
- Chlapeček a dálka 1969
- Byla jedna moucha 1971
- Haló, Jácíčku 1972
- Neposlušná Barborka 1973
- Můj medvěd Flóra 1973
- Auto z pralesa 1975
- Nádherné Úterý 1977
- Kluk s míčem 1978
- Co by se stalo, kdyby... 1980
- Slon a mravenec 1982
Šťastná babyka
V lese byla mlha. Hustá listopadová mlha. Kdyby někdo tou mlhou letěl, narazil by na skálu. Byla porostlá mechem a křovím a v jednom žlábku po straně rostl nízký stromeček. Byla to babyka.
Studená mlha, ticho, všecko se chystalo k zimnímu spánku. Zvířata se dávno schovala do pelíšků, brouci zalezli pod kůru, ještěrky do země. To je nejmoudřejší. Brzo už bude padat sníh. Všecko musí spát.
Také malá babyka na skále byla už holá. Listí uschlo a opadalo. Unaveně přivírala oči, a jak tak usínala, vzpomínala na mládí.
Pamatovala se, jak byla semínko a vznášela se ve větru.
Mohla za to, že ji vítr zanesl zrovna do toho žlábku? Nemohla. Vítr se neptá semínek, kde se chtějí usadit. Někam je zanese a tady buď! A každý musí růst na tom místě, na které se dostal.
A tak se babyka zakořenila na skále. Měla tam málo místa, málo země, málo vláhy. – Aťsi, řekla tvrdohlavě a pevně se držela. – Zato mám krásnou vyhlídku!
A zelenala se, co mohla, jenže zůstávala malá. Měla drobné lístečky. Bouřky jí několikrát ulomily vršek, takže byla nízká a zkroucená. – Aťsi, řekla si, a držela se dál. A čím víc rostla, tím tvrdší život měla. Větvičky byly stočené a lístky tuhé a suché. Aťsi, aťsi, aťsi, říkala si. V noci často, když velké stromy dole spaly, rozhlížela se po černé obloze a po svítících hvězdách. Pod skálou bublal potok. Bylo cítit až nahoru, jak je u něj studeno a jaká tam musí být pěkná černá zem. Byly to teskné noci.
A pak se najednou stalo něco nečekaného. Jednou vpodvečer hup, hup, a do babyky něco vlétlo a schovalo se to v její korunce. Byli to dva slavíci, celí udýchaní.
- Hledáme si místo na hnízdo, vysvětlovali. Chtěla bys nás, babyko?
Babyka se zaradovala.
- Jsem snad moc malá, řekla nejistě.
- To nevadí. Hlavně že sem nikdo nemůže.
- Jsem snad moc nízká, řekla babyka.
- To je výhoda, řekli slavíci, aspoň tě nevyvrátí vítr!
- Jsem snad moc zkroucená, řekla ještě babyka.
- Ach, to se právě hodí, řekli slavíci a začali nosit na hnízdo.
A vystavěli hnízdečko v pevné paždí jejích větví. Babyka ještě schválně vyhnala tři proutky a obepjala jimi hnízdečko, takže by je neshodila ani největší vichřice.
A pak, když bylo hotové, vystlali je slavíci prachovým peřím a slavičí maminka do něho snášela malinká hnědozelená kropenatá vajíčka. Snesla čtyři. A seděla na nich lehounce a zahřívala je svým načepýřeným peřím, takže vajíčka byla jako mezi polštáři.
A noc co noc usedal slavík na nejvyšší větvi babyky a zpíval a zpíval. Byly to písně pro slavičí maminku. Proč jí zpíval? Protože ji měl rád. A protože bylo krásně. A protože bylo jaro. A protože se těšil na své děti.
Byly to zpěvy pro slavičí maminku, ale poslouchal je měsíc i hvězdy a skála. Poslouchal potok a velké stromy dole. Ano, velké stromy dole byly úplně zticha a poslouchaly. Poslouchal celý les.
-Slavík! Říkali si. – Máme v lese slavíka! Kdepak asi sedí? Kdepak asi hnízdí?
Ale babyka neprozradila. Hnízdečko bylo její tajemství. Houpala je a držela je a při dešti nad ním dělala hustou stříšku. Žádný jiný strom by to nebyl dokázal tak dobře, protože žádný neměl větve tak husté a listy tak tuhé jako ona…..
(část pohádky z knihy Auto z pralesa)
