Jednou přišla k holiči (míněno kadeřnici) Liduška. Dívka, které je sotva třicet, měla v životě smůlu.
Nemoc ji postupně připravila o rozum, pěknou postavu, úsměv i možnost žít život, kterému říkáme „běžný“. Zaklepala, domluvila pejskovi u dveří, aby na ni pěkně počkal a bázlivě vešla dál. Paní holička se na ni usmála, vypnula rádio, protože vycítila mimořádný okamžik, a hned jí nabídla křeslo k umytí vlasů. Než Lidušce namočila vlasy, dlouho zkoušela na zápěstí vhodnou teplotu vody. Pod sprchou dívka vykřikla nadšením. Bylo to příjemné. Pak si přesedla na jiné křeslo a paní holička ji začala stříhat. Na zem padaly tmavé piliny vlasů. Liduška nespustila oči ze zrcadla před sebou a paní holička nespustila oči z její hlavy. Tančila kolem ní beze slov, jemně, soustředěně a precizně. Pak odepnula plentu z jejího krku a dala se do fénování vlasů. Dívka ani na okamžik neuhnula pohledem od své tváře – obzvlášť teď, když účes dostává tvar. Poslední zástřihy zapomenutých konečků, úprava tupírovacím hřebenem, fixační gel a lak. Až by si člověk říkal, proč s tím takové štráfy? Kam půjde holka teď v sedm večer? Nikam. Ale je krásná a voňavá, to přece bohatě stačí! Paní holička z ní udělala krásnou princeznu. Liduška je spokojená, i když má stále vážnou tvář. Poděkovala, zaplatila, a s pejskem, který ji na zápraží radostně vítal, se vydala do tmy.
Paní holička si na Lidušce dala záležet víc, než na ostatních zákaznících, protože u princezen se to sluší a patří…
