Cesta za Beránkem

Každý ráno, když se probudím, kouknu z okna na horizont v dáli. A on je tam…

Někdy je vidět jen stěží. Někdy není vidět vůbec. Ale ty víš, že tam je. A doufáš, že mlha, která ho zahaluje, se brzy rozplyne. Věříš, že tmu, která ti bere naději, že ho zase uvidíš, nakonec přece jen zažene světlo…

I když každý den je jiný, on je pokaždé na svém místě…

Beránek…  Sedí si na kopci a pozoruje krajinu

V létě, v zimě, každý den…

Jednoho dne se rozhodneš, že ho chceš poznat zblízka. A vydáš se na cestu…

Kdybys byl pták, viděl bys ho stále před sebou. Ty ale umíš jen chodit. Proto před tebou Beránek na chvíli skryje svou tvář a ty si uvědomíš, že jsi jen nepatrná část přírody….Po hodinové chůzi ho zahlédneš z nové, nepoznané strany…

Pak se zase skryje, a ty o něm přemýšlíš, těšíš se a přidáváš do kroku. Po další hodině chůze se objeví docela blízko…

Je krásný…

Blížíš se k němu a buší ti srdce…

Až staneš u jeho nohou a poznáš jeho tajemství. Dvě prastaré lípy svázané ocelovým pásem, aby nepadly, uprostřed nich boží muka, a za nimi nízký listnatý lesíček. Díváš se na Beránka, on na tebe… cítíš radost, a zároveň víš o jeho křehkosti…