Běžkyně

V domě je klid, a tak Marie po odpolední práci na zahrádce usedla k televizi. Sundala pletenou hučku z hlavy, šátek z krku, složila ruce do klína na dederonovou zástěru po babičce.

Vypnula všechny smysly a tupě zírá před sebe na barevné pohyblivé obrázky Deset párů soutěží ve standardních tancích. Když uslyší rytmy valčíku, zbystří a hned se cítí povzneseně. Róby vlají, tanečníci jsou mladí, krásní, pružní. Vypadá to jak nic – jako kdyby ta ladnost byla vlastní každému člověku. Každému – bez ohledu na stáří, váhu a stav skeletu… Tedy i jí samozřejmě…  Marie se zasní. Při rytmech ča-ča vstane, přejde do kuchyně, zahrabe ve skříni a vyloví brambůrky. Vítězoslavně je rozdělá a opět usedne do křesla k bedně. Přitom láduje slané pochoutky, po kterých je příšerná žízeň. Jen co přišlo paso doble, musela opravdu vstát a jít se napít. „Fuj, tyhle věci nejsou vůbec dobrý… Proč to dělaj? A proč já to vůbec jím?“ komentuje Marie nevěřícně poloprázdný sáček, a na vyrovnání chuti vyžahla půl desítky na ex. „Chlapi jako lusk… Hlavně ten Taliján a Španěl… Holt, horká krev….“, uvažuje čerstvá padesátnice a vzpomene si na své mládí a nesmělé krůčky v baletu… „Pche, bejt o třicet mladší, já bych vám eště ukázala…“ pronese kurážně směrem k televizi. Ale to už přišlo tango – vrchol smyslnosti. Marie zírá jak uhranutá… To jsou pohyby! A napodobujíc rukama dámy z televize, odtančila opět do kuchyně - tentokrát pro zbytek čokolády. Cítila se jak dračice, a tak pohodila do rytmu prudce hlavou. Něco jí luplo v krční páteři. Sykla bolestí. Protože je ale žena činu, právě když doznívala samba, rozhodla: „ Začnu běhat! Však ještě nepatřím do starého železa!“ A hned provedla revizi šatníku: bavlněné tričko s nápisem Makyta Púchov zavrhla hned. „Triko si půjčím od Bohouše,“ a vítězoslavně přinesla tyrkysový úbor svého chotě. Tepláky zvané zvoňáky vypadaly též hrůzostrašně, a tak zabrousila do synkova šatníku. Úzký sportovní model jen tak tak natáhla přes břicho. Ále co: až zpevní svalstvo a shodí nějakých těch deset kil, budou držet samy od sebe! „Tak co mi ještě chybí?“ uvažuje spokojeně, „Sluchátka!“, ale hned nápad zavrhne: „Ne, ne, vždyť už mě asi třikrát přejel autobus i bez sluchátek, tahle věc je pro mě nebezpečná. Botasky Prestiže mám a jsme hotovi! Počkám ještě, až se kapánek setmí, nemusí mě každej vidět, a vyrážím…,“ přemýšlí natěšeně Marie a lehce si rozcvičuje paže.

Po půl hodině opravdu vyběhla. Vzduch byl řídký, takže se běželo dobře, ale už po pár metrech nemohla popadnout dech:  „No nic, napoprvé se nepotrhám, tak prostě půjdu rychlou chůzí a je to.“  A mastila po lesní cestě. Tu v dálce uviděla někoho, kdo se v nepřirozeném předklonu divně kroutil a pomaličku se blížil k ní. Ten člověk chvíli běžel, chvíli šel, vypadalo to na bolesti břicha. Jak se osoba blížila, rozeznala Marie, že to je žena. Byla rozhodnuta nabídnout jí pomoc. Vzápětí ale vykřikla: „Lenko! Co tady děláš?“

„No běhám, snažím se sportovat každý den, ale to víš, pokaždé to nevyjde,“ odpoví kamarádka

„Aha, tak ty sportuješ?!“ pochopí Marie.

„Jasně, koupila jsem nový boty, značkový tričko, sluchátka, ty jsou in, rozumíš, tam si pustíš nějakou nadupanou muziku, disko nebo tak, prostě aby to šlapalo do rytmu, a frčíš jak s větrem o závod!“ vysvětluje Lenka.

„Aha, tak to jó… já myslela, že ti je špatně…. Takhle z dálky…,“ komentuje Marie opatrně Lenčin běžecký styl, ale to už se kamarádka loučí: „Tak já musím běžet, to víš, musím udržovat tepovou frekvenci, mám na to tady zvláštní senzor. Všechno na vědeckým základě!“ a ukáže jí předloktí, „tak ahój!“ Rozloučila se a byla pryč.

Marie strnula a přemýšlí: Hm, tak když TAKHLE při tom běhu vypadá holka, která je o 10 let a 10 kilo mladší, jak asi vypadám já?! A mráz jí přeběhl po zádech. Nojo, člověk kouká na televizi a hned si myslí, že je ladnej jak ty tanečníci. Jenže nejni! No nic: už ze mě nebude ani tanečnice ani běžkyně.  Ale chvála Bohu, můžu přece chodit!

A hned další den odhodila vypůjčené sportovní oblečky, navlékla tričko, co pamatuje Husáka, a příšerné zvonové tepláky a vyrazila s úsměvem na rtech na procházku. Tohle je přece ona! Nemotorná, staromódní  Maruš, co je vždycky poslední. Každou chvíli se někde zastaví a kouká po ptákách. Jen tak. Prostě musí, protože na světě je moc krásně. Až ji to někdy děsí.  Někdy se při tom usmívá a někdy brečí, což se nevylučuje.  Chtěla by tu krásu vyzpívat, ale neumí to. Chtěla by tu krásu vytančit, ale neumí to. A tak jen kouká…