Bětka sedm dětí má

Bětka jde ulicí. Květiny z pestrobarevného saka rozkvetly i na její tváři. Vlasy má poseté sedmikráskami, pomněnky kryjí jizvu pod okem. Klapot červených podpatků se nese vesnicí jako naklepávání kosy – neúprosně, tajemně, s příslibem něčeho velkého.

Bětka, co sedm dětí má. Bětka, co ji táta vyhnal z domu, když v šestnácti přišla těhotná. Bětka, co jeden syn se jí zabil a druhej se dal na fet.

Bylo to v zimě. Šla zrovna z tkalcovny domů, když uslyšela v ztichlé krajině štěbetání sýkorek a škvírou mezi temnými mraky prosvitlo slunce. Tehdy se rozpomněla na svou dávnou sílu.

Bětka lvice vyrvala si kus srdce z těla a na jeho místě vzplála Láska. Oheň, který svými plameny olizuje každý okamžik. Tady a teď… Nic jiného není.

.