taková pohádka .....................................................................................
Na kopci, který laská podzimní slunce, tančí vichr. Ostrá zeleň vzrůstajícího ozimu na jeho vrcholku až nepatřičně svítí v tlumených žlutě-okrových, medově-cihlových a lišejníkových barvách okolí. Svahem nahoru se sunou černé špičaté stíny, které tam vrhá protější les. Rychlost, s jakou černá pohlcuje brčálový kopec, se zdá pomalá, ale když se porovná se vzdáleností, kterou ujde chodec, najednou je to velká rychlost.
Antonín jde domů cestou mezi poli. Miluje tohle počasí. Miluje vítr, kterému nastavuje tvář. Pofouká mu nejen čelo, ale i všechno jeho bolístky a strachy, a odnáší je kamsi daleko. Je sám. V zádech cítí dosud teplé slunce. Přál by si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Chvíle, kdy pociťuje ohromující úžas nad přírodou, nad tím, jak je silná, strašná, originální a krásná, a nad svou nicotností v ní.
Přepadl ho smutek, že tolik ze svého života promarnil. Šeptá krkolomná slova vděčnosti. Tehdy Antonín uzavřel ve svém nitru úmluvu s Bohem: když stihne doběhnout na ten kopec dřív, než jeho vrcholek zachvátí černé stíny, zažije ještě jednou lásku.
A tak běží jako o život. Je starý, nemotorný, zadýchává se, cítí bolest na prsou. Ale běží přece o lásku! Stíny však byly rychlejší.
Na kopci se Antonín svalil na záda do krátkých stonků obilí, které vzroste příští rok. Těžce oddychuje a zírá do nebe. Tu se nad ním objevil neznámý muž a zeptal se ho: „Kam koukáš? Vypadáš, jako kdyby ti uletěly včely…“
A tak mu Antonín vylíčil svoji touhu, svoji úmluvu s Bohem a svoji prohru.
Stařec pozorně poslouchal, a pak odvětil: „Jsi bláhový, hochu. Ty přece nepotřebuješ HLEDAT lásku, ty ji v sobě dávno MÁŠ. Tvým údělem není ji dostávat. Tvým úkolem je vyprávět o ní, ROZDÁVAT ji.“ Sotva to dořekl, otočil se a zmizel.
Antonín se dlouho díval za odcházejícím starcem. Pak se zvedl a odešel dolů do údolí. Pozorovat lásku a vyprávět o ní druhým.
