Základní životní pravdy začne člověk poznávat docela brzo. Tak třeba tuhle: Něco může vypadat zvenčí napucovaně, a přitom zevnitř pořádně zavánět...
Byl první květen 1976 - můj první první máj v první třídě.
Soudružka učitelka nám před nejkrásnějším svátkem pracujícího lidu řekla: „Děti, zítra půjdeme všichni do průvodu. Tam se vám bude líbit, uvidíte. Všude budou rozesmátí lidé, kamarádi, rodiče, lidé z fabrik, prodavači, soudruzi z národního výboru, školy… Prostě budou tam úplně všichni! Dostanete mávátka a budete hodně nahlas křičet hesla - já vám vždycky řeknu, jaká. A děti: kdo z vás bude křičet úplně ze všech nejvíc, tak potom ode mne dostane něco za odměnu!“ zatvářila se soudružka učitelka tajemně.
„Hurá, dostanu bombóóóóóón!“ zajásala jsem v duchu s vidinou obdržené sladkosti a s neoblomným přesvědčením, že budu zítra v průvodu řvát jak o život.
Autorita učitele je pro dítě v první třídě mocná záležitost. Ale vzadu v hlavince už to vrtalo: „No to teda soudružka kecá… V průvodu nejsou úplně všichni - vždyť taťka sedí doma!“ Léta používal stejnou, poměrně průhlednou fintu: ve městě, kde pracoval, oznámil, že jde manifestovat doma, a doma nešel nikam. Seděl zarputile doma nad knihami, v tichém vzdoru a s delikátní radostí, jak je zase letos občůral. Takhle to dělal celý život a kupodivu mu to procházelo.
Průvod mě napoprvé docela zaujal. Všude byla fůra lidí, kteří nesli různé transparenty, vlajky a mávátka. Tolik barev v šedivých ulicích jsem nikdy neviděla! Soudruzi a soudružky na tribuně se usmívali. Stály tam i starší holky ze školy – pionýrky, který salutovaly – a těm jsem tenkrát záviděla a chtěla se jim podobat, protože prodávaly lidem rudý karafiáty z krepáku. Prostě vypadalo to na povrch všechno tak nějak pěkně. Šli jsme v průvodu poslušně za soudružkou učitelkou a křičeli jsme hesla, která nám vždy napověděla: „Ať žije první máj! Ať žije káesčé! Ať žije soudruh Husák! Huráááá!“ Předháněli jsme se. „Pořádně nahlas, děti! Víte, že jsem vám slíbila odměnu,“ povzbuzovala nás učitelka. Řvali jsme poctivě, jako divá zvěř, a zcela vážně chtěli zajistit nesmrtelnost všem soudruhům, jejichž jména jsme vykřikovali. Celou silou sedmiletého děcka jsem hulákala, aby nás bylo co nejvíc slyšet. Těšila jsem se na ten čokoládovej bombón, kterej jí soudružka učitelka při vyučování potají pod katedrou, a kterej taky dostanu, protože křičím, jak nejvíc umím...
Jenže druhý den ve škole nic. Vůbec nic! Nula. Kdyby soudružka řekla cokoli - třeba že jsme křičeli málo, nebo že bombóny sežrali imperialisti ze Západu – všechno bychom jí uvěřili. Jenže ona neřekla vůbec nic. A dělala jakoby nic. A to mně teda přišlo divný… Tehdy jsem získala první jasnou – i když naštěstí zcela nevinnou - zkušenost, že tady něco neštymuje…
