„Všechen život není nic než chemie a podle toho také smrdí...“

Dám extra silnou kávu, pár tabletek na povzbuzení, nic umělého, všechno příroda vlisovaná do malého chrastícího válečku. Na autobusové zastávce postává pár nervózně pohupujících lidí, v rukou svírají drobné, cinkají, vrací mě to do reality. Přijíždí autobus, sednu si vedle postarší paní. Z malé hnědě lakované tašky vytahuje bibli, pořád se usmívá. Začnu rolovat lístek za dvacet korun, někdy z něj skládám loďku nebo ho jen tak různě přehýbám. Další zastávka a další nášup pracujících. Jeden se postavil nade mnou. Ráno jsem obzvlášť citlivá na pachy, žaludek ještě nebyl připraven na tento druh chlapského dechu.

Představte si, že trávím noc v zakouřené, smradlavé hospodě s těmi už nažloutlými záclonami, chlastám desáté pivo, už ani nevím kolikátého panáka, kouřím startky a prokládám to pivním sýrem. Ráno se probudím poměrně vystřízlivělá na zastávce a nastoupím do autobusu, ve kterém jedete vy s citlivým žaludkem.  

Skoro zvracím, snažím se to zadržet, bořím nos do rukávu, nedýchám, dusím se. Paní si čte bibli a pořád se usmívá. Vystupuji, zhluboka polykám čerstvý vzduch, který se pomalu promíchává s vlakovým nádražím. Na lavičkách rozplácnutí bezdomovci. Jako mrtvoly, na které se zapomnělo. Prosí mě o drobné. Už necinkají. V prázdné dlani černé promrzlé rýhy, pahýly smrti. Myslím na paní, jak se na ně usměje, podá jim bibli a oni z ní vyrvou všechny listy, listy, které jsou pro ni svátostí, smyslem života, se teď válí na zmrzlých, špinavých tělech bez svého smyslu a významu. Stávám se otupělou.  

Nastupuji do vlaku. V kupé dědula. Vybaluje chleba s plísní a jitrnicí, na zapití lahváče. Směje se a něco žvatlá do vzduchu. Vzduch se nadouvá, prachové částečky poletují kolem jeho hlavy, slunce mu pálí do tváře. Odsedne si. Vegetace mastných drobků. S umrtvením čichu přestávám slyšet i vidět...cítím jen  bublání, hlad... hl. nádraží O(s)trava. 

Na zpáteční cestě si ke mně přisedla jeptiška, četla si bibli a pořád se usmívala.    

P.S.: Doma mě čekalo pohnojené pole, prý to hnojí rybími vnitřnostmi.

Tu úvodní nadpisovou větu řekla Elfriede Jelineková.