Umělohmotná krabička a tři páry bot aneb Jak popřít svou otupělost

Vždycky mě překvapí. Jeho nepochopení pro normální věci  mě vedou k pochybnostem, zda tyto věci skutečně existují. Je mimo on nebo já, když nemůže najít na stole modrou umělohmotnou krabičku?

Podle mě tam leží, je skutečná, dokážu ji nahmatat, ale on ji nevidí. Pak mě napadlo, že už nezná význam slov. Neví, co ono slovo krabička znamená. Jak vypadá, co je modrá barva a umělá hmota. Je možné, že odumře tolik buněk a z otce se stane idiot?  Podle něj jsem idiot já, je to slovo proti slovu, ale to jeho je vypité několika pivy a panáky slivovice.  

Možná, že i to, že tak chlastá, je jen následek jeho nevědomosti. Neví, co pije, a diví se, když mu tekutinu bereme od huby a vylíváme do kanálu.     

Je to pár týdnů zpět, kdy se chystal na pohřeb a v botníku hledal své boty. Asi tušil, že budou černé, vytáhl tedy několik párů černých bot a rozmýšlel se, které jsou asi ty jeho smuteční. Po dlouhém poměřování se rozhodl, že si obuje sestřiny černé mokasíny. Chápu, že stářím se člověk zmenšuje, ale že by až o čtyři čísla...Po mých námitkách jsem byla označená za blbou a on pokračoval ve výběru. Druhý pokus, obout si mamčiny boty na podpatku, také neprošel. Vůbec velmi často si obléká její, časem prošlé, věci - rifle, bundu, teď boty, že by známka zženštilosti, transsexualizmus?, nebo návrat k těm (pro něj) lepším časům minulým? Napotřetí jsem mu musela poradit já, blbá dcera, jelikož jeho mozek ztratil veškerou sebeúctu a hrdost.  

Vrací se v čase, vytahuje věci, které už dávno měly skončit pod kotlem, a ty nové jsou pro něj neznámé a cizí. Co se stane, až dojde k době před svým narozením...