Pořád něco kope.

Ráno leželo na stole, za poslední dva týdny už čtvrté, podzimní oznámení o smrti. Už se jim nechce trmácet v dešti a chladném severním větru. Nebe je černobílé. Optimistické léto vzdalo se předčasně.

Třeba sami sebe přesvědčili o tom, že podzim bude smutný, smutné období roku, kdy se budou brodit v blátě a solit cesty slzami. Smrt vzdálená a neviditelná se najednou stala jejich každodenním hostem. Oblečená v černém šatu, mlčící, svírající v rukou kapesník a kytici karafiátů. To hromadné smutnění, soucit, upřímná soustrast, kdy si už někteří ani neuvědomují, co tím slovem měli říct. Klišé. Falešný nářek těch, kteří zesnulého ani neznali. Podzim - vyvolávání bolestí duše.  

Říkám si, vždycky je kam utéct. Ve městě za masou neznámých, na vesnici za masou lesa. Trpět v soukromí nebo před milionem diváků. Absurdnost. Rozhovor s rodinnými příslušníky zemřelého a na závěr radostná zpráva: V NEDALEKÉM KRAVÍNĚ SE NARODILO TELÁTKO, pojmenovali ho Nova. Smrt vykoupená životem. Štěstí jednoho odrazí se v neštěstí druhého. Je jedno, zda jde o člověka nebo o zvíře. Vykoupení musíte především věřit. Bez neštěstí bychom nepoznali štěstí a bez štěstí...neuměli bychom trpět. Harmonie – vyváženost, Šílenství – nevyváženost.  

„Měli bychom se domluvit, co s tím domem. Majetek a tak.“ Dva dny falešného smutku jsou dostačující. Teď ty peníze, ať se můžou pustit do rekonstrukce bytu. „Víš, představuju si to v koloniálním stylu“...jeden velký parazitární byt... „hodila by se tam ta skříň...víš, jak jsou tam ty hadry po otci, Zdenda je donosí, pořád něco kope, třeba teď díru na rybník, budou se hodit, pak je stejně spálím.“ V domě bleší trh. Všechno prohledat, jenom ať tu nic nezůstane. Několik let se tu neukázali, tak snad mají právo...HYENY.

Jakmile vycítili smrt, přišli jí naproti, oblehli ji svými nářky a láskou, v době, kdy se smrt vzdalovala, přicházeli řidčeji, pak už vůbec. Jsou to výčitky, stud, potící se ruce, kterýma přijali poslední pozůstalost.  

Dobrá obuv, ani ne moc velká, ani ne moc malá. Když už nevíte, jakou máte velikost bot, jak vypadá obuv ženy a jak obuv muže, jste ztraceni. Buď pijete, nebo se stalo velké neštěstí, což vám zatemnilo mozek natolik, že nemůžete logicky uvažovat. To je podzim, tlačí vás boty, svědomí a tvrdá židle s falešným zadkem. Dobrého nic nepálí, může to platit i o tlačení...? Dobrého nic netlačí. Pálí ho dobré bydlo, tlačí ho dobré bydlo. Vytlačili nový svět. Hlavně se nedotýkat, aby se nerozpadl! 

Už navezl hlínu, zasadil anglický trávník, začíná budovat rybníček. Bude tam i most? Takový ten vydutý dřevěný most, chůzi po něm si musíte jen představovat. Vždyť všechno je jen jako, krásné „jako“ s nafukovací rybou.