„Hledej, no tak, stopa...“

Ráno mu klepe na ušní bubínek. Otevře oči slepené noční vodkou. Jako by i do jeho pokoje vpadla mlha. Lovec. Nepotřebuje zrak, orientuje se čichem. Jde za vůní své kořisti, kamkoliv, dokud nepodlehne, nepadne k nohám, chudinka. Omámená slovy, sliby, kdo ví.  

Potácel se, snažil se vzpomenout, ale páska byla přetržená a ona...nevolá. Může ještě spát, může na něj zapomínat, snad i zapomněla. Ztratila telefon, číslo, jsou spolu rok. Vrací se v čase. Jde po schodech do baru, jde za svou láskou, klape jim to, přes občasné hádky, stání za dveřmi s kyticí usmiřovacích růží. Pár panáků, pár opilých vět, konec, dlouho nic, nepamatuje si, pak cesta domů. Konečně se jedno oko odlepilo, je agresivní. Pozůstatek z noci. Zdvižený prostředníček už nikdy nezdvihnete nebo možná za pár týdnů, měsíců. Záleží na jeho délce a vaší hbitosti.   

Tu noc se z jeho lásky stala „kurva a děvka“. Vlastně všichni kolem byli najednou „kurvy a děvky“. Měníme se. Někdo k lepšímu, někdo k horšímu, někdo to umí pojmenovat. Jeho přednost nebo slabá stránka? Rozhodně to bylo upřímné, myslel si ve svém plovoucím mozku. Upřímně to vzala i ona. Přestala s ním mluvit, zavřela, zamknula, zaháknula řetěz, vzdálila se o osmdesát kilometrů. Jeho čich nebyl natolik vyvinutý, aby ji vyhledal. Nechtěl. Omluvil svou ztracenou paměť, instinkt. Cítí další stopu... „Hledej, no tak, stopa...!“