Vyjela jsem včera na kole. Začala mně dovolená, dětem prázdniny. Po cestě zpět jsme se s kamarádkou zastavily na oběd na zahrádce jedné výborné restaurace v Tlumačově Čekáme na objednaný oběd a tu slyším: „Dobrý den, paní učitelko.
Vyjela jsem si včera na kole. Začala mně dovolená, dětem prázdniny. Po cestě zpět jsme se s kamarádkou zastavily na oběd na zahrádce jedné výborné restaurace v Tlumačově
Čekáme na objednaný oběd a tu slyším: „Dobrý den, paní učitelko.“
Vedle u stolu sedí dva mladí usměvaví pánové a hledí k našemu stolu. Nevím, kam je zařadit, a tak následuje obvyklá věta: „Ahoj, asi jsem vás učila, že?“
„Ano paní učitelko, mě ano,“ odpovídá jeden z mužů. Je elegantně oblečený, upravený, přijel luxusním automobilem.
„Ale třídní jsem nebyla ve tvé třídě, že?“ opatrně zjišťuji situaci a přecházím na tykání.
„Byla, byla, maturoval jsem před dvaceti léty,“ sděluje mně muž a já si připadám trapně, jako pokaždé, když páčím informace, kohože to mám před sebou!
„Hm, tys byl určitě takový hodný žáček, promiň, ale já si pamatuji spíš ty darebnější konůpky, můžeš mně nějakého z tvé třídy připomenout?“ zjišťuji další informace.
„Tak Roman, Martin, Mira a Michal, byli všichni z Nové Vsi,“ mrkne na mě můj bývalý žák a ptá se, zda je možné, aby si k nám s kolegou přisedli.
A jsem doma! Roman, Martin, Mira a Michal! Už vím! A už si vzpomínám i na Libora, který nepatřil do jejich party. Libor sedával v přední lavici, ti čtyři výlupci sedávali úplně vzadu. Vidím tu třídu před sebou a mohla bych odříkat jejich jména podle abecedy, vybavuje se mně jedna vzpomínka za druhou.
Tak třeba tato, když tu máme konec školního roku.
Koncem školního roku Roman i Martin onemocněli. Bývá to náročné období, ukončujeme klasifikaci, žáci odevzdávají učebnice, spousta administrativních záležitostí se vyřizuje, uklízí se třídy a šatny také organizujeme školní akce mimo budovu školy. Učebnice mám vybrané, dluží mně je jen Roman a Martin. A tak telefonuji klučíkům, aby mně učebnice nějakým způsobem dopravili.
„Ano, ano, zítra, paní učitelko! Vezmu učebnice i od Martina a dorazím v 8.30 do školy, abych Vám je předal,“ hlásí Romča. Jsme domluveni. V 9.30 je sraz s žáky před divadlem, jdeme na divadelní představení, tak se nejdříve zastavím ve škole a převezmu zbytek učebnic.
V 8.30 čekám v kabinetu. V 8.45 stále čekám v kabinetu, v 9.00 telefonuji Romanovi i Martinovi, Neberou telefon! Volám tatínkovi Romana. „Ano, paní učitelko, ráno vyrazil do školy, jako obvykle,“ hlásí mně tatínek. Jako obvykle??? Románek je přece nemocen. A tak jsme s tatínkem odhalili záškoláctví.
Na druhý den Roman dorazil do školy i s Martinem. Donesli učebnice a už jsou zdraví. Tak se tedy ptám, jak to vlastně bylo, a slyším Románka: „No, víte, my jsme včera sice vyrazili do školy. I ty učebnice jsme jako vzali. Jenže jsme se stavili na Štěrku, prodává tam v bufetu můj kámoš, jakože dáme jedno. No a pak jsme dali druhé a třetí, potom čtvrté a páté… A víte, jak rychle na Štěrku ubíhá čas?“ slyším Romana.
„No a pak jsem došel dom! Odpoledne. Tata se mě mile ptal, jako kde sem byl. No, a když uslyšel, že ve škole, takovou mně střelil, že jsem druhou chytil o zeď, paní učitelko“ zakončil Roman povídání.
Martin pokračoval. „A to si představte, že u nás to probíhalo podobně, jen mě tata lištíl až večer. Potkal totiž taťku Romana a ten mu všechno vyžvanil. Tak jsme tady, paní učitelko.“
Občas jsem na konci roku musela být i trošku zlá, padla i nějaká ta koule z matematiky. Pamatuji si, jak do dveří mého kabinetu vplul tatínek od Mirka a u mého stolu hlásil: „Paní učitelko, já jsem Vám přišel poděkovat, že jste našemu Mirovi dala tu pětku z matematiky!“ Rychle jsem se vztyčila a čekala, co bude následovat. Za pětku mně nikdy nikdo prozatím neděkoval. „Konečně si ten náš fracek uvědomil, že nedostane v životě všechno zadarmo. Zasedla rodinná rada. Musí si najít brigádu a doučování z matematiky. Doučování si zaplatí z toho, co si vydělá na brigádě,“ pokračoval tatínek.
Moje kolegyně tehdy málem ani nedýchala a já měla pocit, že je někde skrytá kamera.
Kluci byli sice raubíři a zkoušeli se občas vyhýbat vzdělávacímu procesu, pracovali tak, aby se moc nenadřeli. Ale měli srdce na pravém místě. Na konci roku se domluvili, že učitelům poděkují za jejich laskavý přístup, nebývalo to s touto partičkou někdy jednoduché. Vidím to jako dnes. Romča povstal a povídá: „Dáme každému učiteli jednu růži! Hoši, každý dá dvacku, už jsem to spočítal! To je jedno pivčo. To oželím! Kdo jde do toho ještě?“ Přihlásili se všichni. Vybrali peníze, a aby nekoupili nějaké pometlo, růže jsem obstarala já.
Večer u nás zvoní telefon. Zrovna jsem dočetla článek v novinách o tom, jak náročné je povolání učitele. V telefonu se ozve maminka jednoho žáka: „Dobrý večer, paní učitelko, chtěla bych se něco zeptat. Vy jste vybírali nějaké peníze na učitele?“
„Ano, kluci vybírali 20 korun, chtějí koupit kytku učitelům. Jednu růži pro každého, jako poděkování,“ odpovídám.
„A proč jako? Vy snad nejste placení za to, co děláte? Je to Vaše povinnost, proč nějaká kytka ještě?“ slyším důrazný hlas maminky.
„ Kluci si to odhlasovali, i Váš syn zvedl ruku, souhlasili všichni,“ vysvětluji.
„No to je jasné, přece nebude jediný, který tu ruku nezvedne, to by vypadal jako blbec, ale já si myslím, že dostáváte výplatu a kytka je tedy zbytečná,“ končí maminka rozhovor.
Sedím a hledím. Co na to říct?
Na druhý den jsem vkráčela do třídy a před každého žáka jsem položila dvacetikorunu. Převyprávěla jsem včerejší rozhovor s maminkou. Anonymně, nejmenovala jsem samozřejmě. Vzadu v lavici se ozvalo: „Doufám, že to nebyla moje matka, to bych jí musel doma vynadat.“
„Hoši, pokud si myslíte, že si učitelé tu kytku nezaslouží, nechte si dvacet korun. Pokud ne, růže máte u mě v kabinetě,“ končila jsem hodinu.
Sedla jsem si v kabinetě na židli a za chvíli slyším klepání na dveře. Otevřu. Za dveřmi je celá moje „parta“ a syn rázné maminky stojí jako první. Slyším přesně jeho slova ještě dnes: „Paní učitelko, já vím, že to byla moje mamka, a já se za její chování stydím!“ Jeden po druhém pokládají dvacetikorunu na můj stůl a odchází s kyticí rudých růží.
A nyní tu hledím na jednoho z nich. Libora si moc nepamatuji, ale ta třídečka, na tu nezapomenu! Velká barevná fotka této třídy visí zarámovaná v mé pracovně nad psacím stolem mezi dalšími fotkami. Po příchodu domů jsem tam Libora našla hned.
Tak jsme poseděli u skvělého letního oběda a vzpomínali. A nezůstalo jen u vzpomínek. Libor mně stačil sdělit, že se oženil, je dvojnásobným tatínkem, včera se mu narodila druhá dcerka. Vystudoval VUT v Brně, vybudoval se společníkem strojařskou firmu, které se skvěle daří, obchodní partnery mají v celé Evropě.
Pokaždé, když potkám své bývalé žáky, uvědomím si, že jsem si zvolila to nekrásnější povolání, jaké existuje.
