„Mami, prosím, neříkej už svým žákům, že by ses ráda stala chovatelkou zvířat, hlavně jim neříkej, že bys chtěla chovat třeba nosorožce, velblouda, žirafu a slona!“ sdělil mně můj starší syn Michal.
„Mami, prosím, neříkej už svým žákům, že by ses ráda stala chovatelkou zvířat, hlavně jim neříkej, že bys chtěla chovat třeba nosorožce, velblouda, žirafu a slona!“ sdělil mně můj starší syn Michal. Asi ho poslechnu, neboť žáci se mně snaží splnit moje tajná přání a pak nastávají občas drobné problémy.
„To je Vektor, paní učitelko!“
Je poslední duben, takové hezké slunečné dopoledne. Kráčím chodbou ve škole, jsem mírně znevýhodněná, na levé ruce mám dlahu, vykloubila jsem si loket. Kolega Tomáš se na mě usmívá a prý mám jít na zahradu. Usmívá se trošku podivně. Na zahradě školy čekají usměvaví, rozjásaní žáci mojí třídy. I ostatní kolegové se podezřele usmívají a něco si šeptají. Copak se asi děje?
Vycházím na zahradu a je mně vše jasné! Na trávníku pod stromem sedí žáci mojí třídy a uprostřed čučí beránek! Pod krkem má velkou fialovou mašli! Zírám a nestačím se divit. Všude vládne radostná nálada.
„To je Vektor, paní učitelko, chtěla jste přece ovečku,“ sdělí mně Peťa a všichni žáci mají hubu od ucha k uchu.
Odpovídám, že ano, ale nemám doma žádnou ohradu, nemám přístřešek, nemám krmivo, zato mám obavu, že beránek bude sám smutný, bude plakat a … A mám také obavu, že manžel nepochopí, že jsem dárek přijala a nechtěla ho trestat!
Vůbec, jsem v šoku! Jako by to ti raraši tušili, že se mně manžel celý víkend snažil vysvětlit, že chov ovcí není žádná sranda, prý se mám raději pustit do pěstování starých odrůd ovoce, kaktusů, rajčat a paprik, nebo tak něčeho.
Stojím před tou rozjásanou sestavou, v ruce svírám diplom vzorné chovatelky domácích zvířat, který mně přidělili. Stojím jako opařená, za hodinu učím ve 2A. Vektora mám na vodítku a on se třepe strachy. A bečí a bečí. U dveří postávají kolegové, někteří si pořizují fotografie. Je vidět, že se baví.
No nic, musíme to vyřešit. A tak naložíme Vektora do auta a jedeme k nám domů. Na zahradě Vektora vypustíme, dostane vodu a vracíme se s žáčky do školy, abychom dokončili vyučovací den.
Odpoledne mně zvoní telefon. Manžel dorazil z práce. „Co to má znamenat? Co to máme na zahradě? Zbláznila ses?“ ptá se podrážděným hlasem. Vysvětluji mu, že je to dárek. Zdá se, že manžel nějak nechápe. Ptá se, za co se mně žáci mstí! Prý asi za to, že učím matiku.
Později odpoledne dorazím domů, manžel nemluví. Jen mně suše oznámí, že to zvíře má co nejdříve zmizet z naší zahrady! Manžel už není v šoku, nyní je vzteklý a trošku i zuří! Vektor totiž nepřetržitě na zahradě béká. „Asi je mu smutno, asi by chtěl ovečku,“ špitnu nesměle a manžel mě zpraží pohledem. Můj parťák, syn Kubíček, je v Brně a doma zůstali jen ti, co mají rádi ticho a klid. Michal a Michal. Nemají rádi pozornost okolí. Milují auta, motorky, lodě a letadla. Protože prý neřvou hlady, nežerou a neserou!
Je 18.00 a na zahradě nepřetržitě béká Vektor. Čekám, kdy se unaví. To přece nemůže vydržet, neustále tak hlasitě bečet.
Je 20.00, Vektor béká. U plotu se zastavila paní Procházková a ptá se, zda budeme chovat ovce. Vysvětluji, jak jsem k beránkovi přišla. Usměje se a povídá: „Hned jsem manželovi říkala, že se jedná o nevhodný dárek!“ Paní Procházková i její manžel jsou učitelé, takže mají pochopení. Na rozdíl od mého manžela, který není učitelem a absolutně mě nechápe!
Je 22.00 a Vektor se vůbec neunavil. Naopak, mám pocit, že s tmou nabral jeho projev na hlasitosti. Rozhodla jsem se, že ho přemístím do kotelny, aby se sousedi vyspali. Manžel tam předevčírem krásně uklidil, Vektor bude spokojen. No jo, když jsem v kotelně s Vektorem, je potichu, jak odejdu, řve jak šílený. Ve 23.00 si beru deku a spacák a stěhuji se z ložnice do kotelny. S rukou v dlaze, která už dávno není bílá, se mně na zemi špatně leží. Vektor zalezl za kotel a asi usnul. O půlnoci se plížím z kotelny a ukládám se v ložnici. Manžel spí. Usínám také.
Je ráno, 4.00. Manžel mě budí se slovy: „Běž krmit! Vektor má asi hlad.“ Vyslechnu si blbé kecy, jak se manžel těšil na klid, že si jako odpočine a zatím se ani nevyspí!!!
A pak lezu po kolenou v noční košili po zahradě a trhám pravou zdravou rukou žluté pampelišky a trávu. Vektor má asi hodně hlad, dává to hlasitě najevo. Tráva mu zachutnala, opět na chvíli zmlknul.
Je 1. květen, 6.00, manžel si vaří kafčo a povídá: „Zavolej svým environmentálním přátelům a okamžitě se toho zvířete zbav!“ Snažím se mu vysvětlit, že je mně blbé budit známé v 6.00. Manžel se stále tváří dost naštvaně. Je mně jasné, že pusu pod rozkvetlou třešní dnes asi nedostanu!
V 8.00 volám Marušce. Maruška se nedávno zmínila, že její švagr chová ovce na Starých Hutích. Snad by se tam Vektorovi líbilo. Za chvíli volá Maruška zpět! Prý jestli nebude vadit, když Vektora odvezeme hned, jelikož švagr má odpoledne jiný program. Manžel vyskakuje z postele a auto i s řidičem je připraveno k transportu během pěti minut.
Jedeme na Staré Hutě. Vektor nebéká, je zticha. Asi tuší, že jeho trápení brzy skončí.
Manžel se usmívá. A tak se mu snažím vysvětlit, že jedna paní učitelka, také učila matematiku, chovala ovečku v paneláku v sedmém patře. Třídní našeho syna, také matikářka, dostala od žáků pštrosa! Manžela moje povídání nijak nepřesvědčilo o tom, že ON dělá chybu! Dovídám se, že když budu chtít vidět pštrosa, ať si zajdu do ZOO. A příběhy jiných potrhlých učitelek matematiky ho prý nezajímají vůbec. Navíc takové dary od žáků jsou prý určitě mstou a trestem za to, že učitelky matematiky tyto nebohé chlapce týraly ve škole několik let nezáživným učivem!
A tak jsme vypustili Vektora na Starých Hutích, radostně vyběhl ke stádečku. A já půjdu zítra do nemocnice zbavit se té dlahy! Nevím, jak budu vysvětlovat tak špinavou, ušmudlanou, hnusnou dlahu lékaři. Pan doktor by asi nechápal, že jsem nosila beránka ze zahrady do sklepa, že jsem musela obstarat krmení, zajistit transport, …
