Žena má právo na muže, který se dokáže postarat o ni a o její děti!

Jiřina a Michal se do sebe zamilovali. Je úplně jedno kde, jestli ještě na škole, v zaměstnání, na nějakém večírku nebo třeba na dovolené. Na tom přece vůbec nezáleží, a navíc by to zbytečně komplikovalo děj.

Jejich láska byla prudká, vášnivá, hluboká a divoká, vzali se, pořídili si dvě děti a koupili dům na hypotéku. Prvních pár let bylo všechno růžové, děti šly do školky, oba rodiče pracovali, s penězi celkem vycházeli a nic nenaznačovalo, že by to mohlo být jinak.

Jenomže pak začal Michal pít, stále zvyšoval dávky alkoholu, na Jiřinu a na děti byl hrubý, bil je a nadával jim, z práce ho vyhodili. Jiřina nějaký čas lomíc rukama doufala, že se všechno změní, vrátí do starých prosluněných kolejí, ale pak jí došla trpělivost a s Michalem se rozvedla.

Dům i s hypotékou byl prodán, Jiřina sebrala děti a odstěhovala se s nimi zpátky do nevelkého bytu ke svým starým rodičům s malým důchodem. Peněz je málo, Jiřina dře bídu s nouzí, děti poznamenané etapou soužití s alkoholikem zlobí, dědeček s babičkou lomí rukama nad tím, kam až to jejich dcera dotáhla.

Nicméně Jiřina se nevzdává, je přesvědčená o tom, že jakožto žena má právo na muže, který se o ni a o její děti postará. A tak hledá a hledá. Najde?

Přijde vám, že to, co jsem pávě sesmolila, odpovídá slohovému výplodu podprůměrného žáka páté třídy? Pokud ano, tak mě to těší, však jsem si taky dala záležet, aby to bylo pořádně stupidní. Proč? Protože takové články, navíc generované umělou inteligencí, jsou tady teď v módě a já jsem vpravdě zvědavá, jestli tenhle můj paskvil se dočká stejného zacházení jako ony. Jenže se obávám, že jsem ve své naději podobně naivní jako Jiřina ve svém hledání, protože nejsem umělá, ale bohužel skutečná.