Že mi nedáš gól?!

Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v televizi, vášnivě fandil před obrazovkou a dost často si vyrazil přímo na stadion. Moje maminka se o tuhle hru nezajímala, ale tatínkovu vášeň přijímala s pochopením.

Nu a já? Ač holka, jsem dost často koukávala s tátou, on si toho všimnul a byl rád. „Láďo, přece ji nebudeš tahat s sebou!“ Protočila maminka oči v sloup, když mi jednoho dne táta nabídnul, jestli bych si nechtěla skočit zafandit s ním. Zřejmě si představovala, že pro malou školačku je vhodnější hra s panenkami, aby se připravovala na budoucí mateřství, ale nebylo jí to nic platné, já s tátou nakonec vyrazila. A byla jsem ráda, už jsem všechny ty kličky, kopy, rohy, penalty a góly nemusela nasávat jen zprostředkovaně, ale mohla jsem si je užívat napřímo.

Ano, nasávat fotbalové umění, aniž bych si to vlastně uvědomila. Někdy v páté třídě jsme měli kousek od školy takový plácek, kde kluci hrávali fotbal. Tedy fotbal, spíš čutanou. Holky nad tím ohrnovaly nos, ale já ne. Jednou jsem se, jakože náhodou, ale spíš úmyslně připletla mezi ně, nějakým zázrakem se zmocnila míče, kousek ho hnala před sebou, abych pak parádní střelou mezi dvě odložené školní tašky coby tyčky překonala kluka v bráně a vstřelila gól. Kluci koukali jak zjara, někteří remcali, že se přece jako holka mezi ně nemůžu plést, ale Kuba, hromotluk v dětském vydání a jejich nevolený šéf se mě kupodivu zastal, aby mě vzali do party.

Já tedy začala chodit hrát s nimi, maminka šílela nad mým ušmudlaným oblečením, ale táta byl rád, i když to před mámou radši nedával moc najevo. Někdy jsem hrála v poli, ráda útočila, ale jindy se postavila mezi ty dvě pomyslné taškové tyče a dělala brankářku. To mi šlo a bavilo mě to.

„Nosatý torpédo, padej odsud, jestli tě tady ještě jednou uvidím, dám ti koňara, že si nesedneš!“ Jó, děti dovedou být kruté a těmito slovy vyháněl ze hřiště holomek Míla nového žáka, který se chtěl přidat do naší party. Kuba u toho zrovna nebyl, ten by to svým hormotluckým klidem určitě nějak urovnal, ale byla jsem tam já. Nevím, co to do mě vjelo, ale přišlo mi Vaška, toho nového kluka s poněkud velkým nosem tak nějak líto.

A to bych nebyla já, kdybych se neozvala: „Hele, Mílo, pomalu s tím koňarem, napřed se s Vaškem poměřte, aby se vidělo, jestli to náhodou neumí líp něž ty!“ Kluci koukali, Míla si myslel, že chci, aby se s Kubou popral, ale já ho zarazila. Stoupla jsem si mezi dvě tašky a prohlásila, ať na mě ti dva střílejí, a jestli bude Vašek úspěšnější než Míla, může se k nám přidat.

Kluci se toho chytli, odkrokovali jsme penaltovou dištanc, udělali patou značku, já si stoupla do brány s tím, že každý má tři pokusy a ať začne Míla, když se tolik vytahoval. Mezitím akorát dorazil kápo Kuba, obhlídnul situaci, že teda jako souhlasí a že nám bude dělat rozhodčího pro ten improvizovaný penaltový rozstřel.

Míla začal, vypálil po zemi k jedné z tašek, ale já odhadla, kam to poletí a mičudu stačila chytnout. Na druhý pokus se do toho Míla pořádně opřel, vystřelil prudkou ránu rovnou na mě, asi si myslel, že se jako holka leknu a uhnu, ale já tu mičudu vyrazila. To už se Míla naštval, na třetí pokus kopnul hodně vysoko, kam jsem nedoskočila a slovy, že to bylo pod břevno, tvrdil, že mi dal gól.

„Ne to bylo přes, břevno je přece tam, kde mám já konce prstů, když se postavím na špičky,“ vložil se do toho šéf Kuba, stoupnul si ke mně a názorně ukázal, že ta mičuda letěla o dobrého půl metru výš. Míla měl teda smůlu, skončil s nulou, a teď nastoupil ten nový Vašek.

První ránu šikovně zatočil šajtlí a zvednul do úrovni mé hlavy, že jsem s ní měla co dělat. Druhou kopnul bodlem k tašce, zakroutil přitom očima, jakože míří jinam, ale já ho odhadla a střelu taky zlikvidovala. „Hm, šikula,“ pomyslela jsem si a řekla si, že mu teda jako trochu pomůžu. Třetí ránu poslal přesně do míst, kterým se říká šibenice, možná bych ji stihla, sehrála jsem to tak, že se strašně snažím, ale nechala míč proletět, aby to byl gól. Kuba pochvalně hvízdnul, Vašek byl přijat do party a Míla měl z ostudy kabát. Jó, holt intriky, na to jsme my holky vynalézavé, ale snad mě tehdy omluvilo, že jsem to udělala pro dobrou věc.

No jo, tyhle zlaté časy mi skončily, když jsme se odstěhovali a já nastoupila do školy úplně jinam. Tamní parta kluků fotbal nehrála, navíc já už byla větší a k maminčině radosti víc holčičí. Ale fotbalu v televizi jsem se nevzdala, dokonce s tátou občas zašla na stadion, i když teď už jsme museli jezdit tramvají. A dneska? Nu, už mě to tolik nebere, ale když na to přijde, ráda si nostalgicky zafandím doma z obýváku s Petrem. A komuže fandím? To vám neprozradím, ještě byste se mi poprali v diskusi:-).