Žárlíte?

Já teda strašně. Na svého Petra samozřejmě, až mu tím musím být šíleně protivná. Kdyby mě viděl nějaký odborník, řekl by, že trpím chorobnou žárlivostí, a pokud se nezačnu urychleně léčit, tak si určitě rozbiju manželství.

No jo, jenomže on si o to ten můj občas vyloženě říká, není mu trapné vykládat mi o svých milenkách a provokovat mě.

Zrovna minulý týden přišel s rozzářenýma očima a hned ve dveřích spustil: „Iri, nedovedeš si představit, jakou jsem měl dneska divošku. Byl to takový ten tmavý vášnivý typ, pleť měla sametově hlaďoučkou, a jakmile jsem ji pomazlil jazykem, vystříkla mi do úst.“ No, nenakopli byste ho a rovnou mu nesbalili kufr před dveře? Já mu teda málem vyškrábala oči.

Jenomže ten lotr se vymlouvá, že je na nich vyloženě závislý, a jakmile nějakou uvidí, tak si prostě nemůže pomoct. Tuhle zase říkal: „Iri, ty se asi na mě budeš zlobit a já se ti omlouvám předem. Dneska jsem měl světloučkou, byla to blondýna jako ty. Sice se napřed trochu zpěčovala a hrála kličkovanou, než se ode mě nechala rozbalit. Ale pak, když se mi to konečně podařilo a já ji viděl celou nahou, tak jsem se na ni vrhnul a přivedla mě k orgasmu, až se mi protáčely prsty u nohou.“ Tak se mi nedivte, že jsem ho chtěla uškrtit.

Jednou tmavá, podruhé světlá, potřetí mléčná, a aby toho nebylo málo, tak občas taky oříšková. Ten můj chlap mizerná prostě na těch čokoládách ujíždí, je na nich závislý a jediné jeho štěstí, že ho žárlivostí nezabiju, je, že mi ji pokaždé přinese, abych si taky užila. Napřed mě navnadí sladkými řečmi, na jakéže si to dneska smlsnul, chvilku mě nechá vydusit, pak šáhne do tašky a podá mi klidně celou krabičku. No, ta první, ta tmavá, co mu vystříkla do úst, byla višeň v čokoládě, mňam.