Vy máte ale krásné pánské přirození!

Tak tohle byl můj překec desetiletí. Pokaždé, když to rohaté zvíře vidím, tak si na tenhle svůj trapas vzpomenu.

Dávno tomu již, co jsem měla práci, k níž patřilo občasné cestování po naší republice a já měla zrovna naplánovanou služebku do Ostravy. „Tož, stav se u nás, neviděli jsme tě, už ani nepamatujeme,“ odpověděl mi tehdy strejda, když jsem ho esemeskou na prehistorickém mobilu informovala, že se v ta místa chystám. Bydleli s tetou kousíček za Ostravou, měli malé hospodářství a mě napadlo, že bych je mohla navštívit.

Tak se i stalo, domluvili jsme se, že nepojedu v pátek domů, ale skočím k nim, poklábosíme, pobydu, přespím, posnídáme, a teprve potom vyrazím směr Praha. No jo, jenomže to jsem ještě netušila, co obnáší pravá nefalšovaná Ostravština.

„Usmažím řízky a k nim udělám kobzole, máš ráda?“ Přivítala mě teta.

„Proboha ona neví, co je to kobzol, je něco takového vůbec možné?“ Smála se vzápětí mému nechápavému výrazu.“

Po večeři strejda odběhl po hospodářství a teta mě začala poučovat: „Za chvilku je zpátky a bude se ti chtít pochlubit naším capem.“

„Capem?“

„Vy Pražáci tomu říkáte kozel. Pořídil nového, chceme si založit vlastní chov. Tak mu ho hezky pochval, bude mít radost. Jen si proboha dej pozor, abys neřekla cyp, víš co to je?“

Načež se teta zasmála, maličko zrůžověla a řekla: „No to je ta věc, co nosí chlapi v kalhotách a jsou na ni nesmírně pyšní.“

Teta měla pravdu, za pár minut se strejda objevil ve dveřích, spiklenecky na mě mrknul a prohlásil, že mi ukáže svůj nejlepší kousek. My obešli stavení a ON tam opravdu stál. Měl vlastní ohrádku, když nás zmerčil, pyšně se postavil jako nějaký král zvířat a zatřepal hlavou, asi jako abychom si dali pozor na jeho důstojnou bradku a výstavní rohy.

Snad nikdy předtím jsem takového velkého a krásného kozla neviděla, byla jsem přímo uchvácená, chtěla jsem ho strejdovi pochválit a samozřejmě jsem se přeřekla: „Strejdo, to je teda kousek, vy máte nádhernýho cypa, ten vám nadělá spoustu mladejch.“

Strejda ztvrdnul v rysech, kouknul napřed na mě, pak střelil pohledem do vlastního rozkroku, a teprve potom mu to došlo: „Capa, děvenko, capa. To, co jsi mi teď pověděla, tady u nás žádnému chalanovi neříkej!“

A byla pořádná legrace. Pak jsme si užili bezva večer, při kterém jsem se opět ujistila, jací jsou Ostraváci srdeční, milí a pohostinní lidé, přestože na první pohled vypadají poněkud drsně.

Od té doby teta se strejdou zestárli, ale pořád jsou čiperové a já se k nim tentokrát i s Petrem ráda vracím. To si mě pokaždé strejda přede všemi dobírá: „Děvenko, nechceš se podívat, jakého mám výstavního cypa?“