Úskalí doktorského povolání

Dneska jenom tak zlehoučka. Vyjdu z jedné letité legrácky a trochu ji dokreslím. Puritáni bez smyslu pro jadrnější humor nechť mi prominou a lékaři obzvlášť.

Slovutný uznávaný a mnohými ctěný pan doktor se vrací ze své ordinace a v náhlém pomatení smyslu zavraždí v parku vzhledem i pověstí pochybnou ženštinu. Ráno ho začne hryzat svědomí a jde se udat, pro jistotu si s sebou vezme kartáček na zuby, kdyby si ho tam náhodou rovnou nechali.

Teď je u výslechu a komisař se ho ptá: „Pane doktore, proč jste to vlastně udělal, měl jste k tomu nějaký motiv?“

Doktor se dá do vysvětlování: „Víte, pane komisaři, já jsem měl včera strašně náročný den. Vyšetřil jsem snad sto případů, mnohé z nich byly vážné, některé dokonce hrubě zanedbané. Když jsem konečně vypadnul z ordinace, těšil jsem se, že si večer doma sednu do křesla, otevřu si pivo a budu relaxovat u fotbalu. Šel jsem parčíkem a v tu ránu na mě vyskočila z křoví ta špinavá osoba. Zastoupila mi cestu a řekla: ‚Panáčku, když mi dáš stovku, tak si vyhrnu sukni a ukážu ti ji!‘ Já si najednou vzpomněl na všechny ty náročné případy, zatemnil se mi mozek a prostě jsem ji uškrtil. Teď svého činu lituji.“

Komisař položí doplňující otázku: „A jakou máte aprobaci, pane doktore?“

„Jsem gynekolog,“ opáčí tázaný.

Komisař zvedne obočí, hluboce se zamyslí, zalistuje ve sbírce zákonů, a po chvilce praví: „Hm, gynekolog. Tak v tom případě a vzhledem k pověsti zavražděné budeme ten váš čin kvalifikovat jako nutnou sebeobranu v přímém ohrožení života. Pane doktore, můžete jít domů.“