Schrödingerova kočka v posteli

Schrödingerova kočka je fyzikální pojem, kterému obyčejný člověk nerozumí, natož já blondýna. Nicméně tento jev v praxi vysvětluje, proč se kočka může v jednu chvíli vyskytovat na více místech zároveň.

A nejen to, náš stařičký černý kocour Mikeš má navíc paranormální schopnosti. Netuším, jestli to nějak souvisí se schrödingerovskou podstatou jeho živočišného druhu, ale myšlenky umí číst určitě.

Sedím si takhle o volném dni dopoledne v obýváku v křesle, popíjím kafe a náš Mikeš spokojeně spí v pelíšku u topení. Kouknu na hodinky a pomyslím si: „Proboha, to už je tolik? Nejvyšší čas se zvednout a jít dělat řízky, které jsem slíbila manželovi k obědu. Teda i sama sobě, přiznávám.“ Ještě, než jsem se stačila pohnout, vidím, jak se kolem mě kmitne černý stín, a kdo si myslíte, že byl prví v kuchyni? Mikeš, samozřejmě, dokonce si drze vyskočil na linku a uvítal mě mňoukáním: „Tak kde máš to maso? Okamžitě mi musíš kousek dát a nezapomeň to rozkrájet na malé kousky, víš přece, že už mám málo zubů!“

No, nedali byste mu pusu? Já mu místo pusy pochopitelně dala vzorek našeho oběda v syrovém stavu, jinak by se mnou až do druhého dne nemluvil. Jestli máte doma kočku, tak to asi znáte.

Dnes ráno jsem pekla buchty. Nechci se chlubit, ale pěkná buchta holt musí umět udělat pořádné buchty, no né? A když už jsem byla v tom pečení, řekla jsem si, že musím donést vzorek Michalovi a Jarmile. To jsou naši sousedé, mladí lidé, kteří se přistěhovali loni na jaře a mají malou holčičku, ta se jim akorát v té době narodila. Dost se kamarádíme, tehdy jsem o nich dokonce napsala článek „Jak na hlučné sousedy.“

Buchty byly hotové, já je nechala maličko odpočinout, nandala jich několik na tác, zakryla utěrkou, periferním viděním zahlídla Mikeše, sedícího na okenním parapetu a vydala jsem se k sousedům. „Jé, děkujeme, Ireno, ty jsi zlato...“ „Není zač, Jarmilo, ať vám chutná...“ Proběhla krátká konverzace ve dveřích a já se vrátila domů. Měla jsem dojem, že Mikeš je pořád na své okenní pozorovatelně.

Nu nebyl. Vlastně asi byl a zároveň nebyl. Za čtvrt hodiny zvoní Jarmila s očima navrch hlavy a povídá: „Iri, pojď sem, to musíš vidět.“ Nu a já celá zvědavá vlezla k nim.

Mikeš byl v dětském pokojíku v postýlce jejich holčičky, která mu s obrovským zaujetím cumlala přední tlapku jako nějaký dudlík. Takže schrödingerovský efekt jako hrom, jednak u nás na parapetu, jednak u sousedů. No ne, musel mi proklouznout, když jsem jim nesla ty buchty, nevšimla jsem si ho, a dojem, že sedí pořád na parapetu, byl asi klam ze setrvačnosti. Ale nechci to vysvětlovat, zůstat u schopnosti být na dvou místech zároveň je romantičtější a ke kočkám to prostě patří.

Navíc Mikeš je formát, zřejmě ho pud vedl k tomu, že nesmí ublížit mláděti, ani nevytáhnul drápky a držel a držel, dokud jsme ho s Jarmilou nevysvobodily. Cumlat kočičí tlapku je pro normální lidi asi nepředstavitelné, ale my s manželem asi tak normální nejsme a Michal s Jarmilou zřejmě taky ne. Často se navštěvujeme, nejspíš se od nás nakazili a teď už je jen otázkou času, kdy si taky pořídí nějakou kočku. Nebo kocoura.