Podraz na vlastní matku

„Mami, přepiš na mě svůj dům. Zařídil jsem ti místo v domově důchodců, tam se o tebe postarají, stejně už tenhle obrovský pozemek nezvládáš. My s Aničkou plánujeme dítě, tak se sem z bytu přestěhujeme a budeme za tebou jezdit.“

„Opravdu, Romane? Konečně se dočkám vnoučátka? No, to je krásné. Ale s tím domem nevím, zahrada by si sice zasloužila víc péče, ale sil mám ještě dost. Zatím vše zvládám, a co bych opravdu nechtěla, je žít tam v tom babinci.“

„Mami, prosím, udělej to pro mě, to místo tam na tebe už čeká a postaral jsem se, abys byla na pokoji s jednou moc milou paní. Udělej to pro mě, pro Aničku a pro to maličké, co budeme mít. A taky, jestli můžeš, dej mi dva litry, chci koupit Aničce něco hezkého.“

„Tumáš Romane, však vím, že jsi vzorný manžel, ale s tím domem si to ještě rozmyslím. V domově důchodců bych se utrápila.“

Za týden

„Jémine, Aničko, fajn, že ses stavila, pojď dál, ráda tě vidím. Víš, Roman mi něco prozradil, prý konečně chcete mít dítě, to je krásné.“

„Ale maminko, to se asi pletete, my žádné dítě neplánujeme. Tedy já bych moc ráda, ale Roman o tom nechce ani slyšet. Pořád říká, abych ještě počkala, ale k ničemu se nemá.“

„Jejda, tak to jsem asi něco prořekla, zřejmě změnil názor a ještě ti to nestačil povědět. A copak ti koupil hezkého?“

„Hezkého? O ničem nevím. Ale proto tu nejsem, maminko, přišla jsem vás varovat. Nechtěl po vás Roman, abyste mu dala dům i se zahradou a odstěhovala se do domova důchodců?“

„Chtěl, Aničko, proč se ptáš? Mně se tam vůbec nechce, ale asi to přece jen udělám, když se sem chce nastěhovat s tebou a s tím maličkým, které prý budete mít.“

„Maminko, je to úplně jinak. Vy mi asi nebudete věřit, ale já seděla v ušáku, on si nevšiml, že tam jsem a telefonoval s nějakým developerem. Sliboval mu pozemek tady, co bydlíte, že na něm je starý dům, který se tak jako tak zbourá, a co jsem tak zaslechla, bavili se o astronomické částce. Prý je to teď jedna z nejžádanějších lokalit a Roman tomu developerovi říkal, že to bude brzy jeho a prodá mu to. Prý jakmile ta stará bába vypadne.“

„Ale Aničko, to se určitě pleteš, to musí být nějaké jiné místo. Roman byl sice vždycky dost na peníze, však mu i teď dávám, ale tohle by určitě neudělal. A abys věděla, nikdy by o mně, o své matce neřekl, že je stará bába. Jak si něco takového můžeš vůbec pomyslet? Copak ty už ho nemáš ráda?“

„Mám, maminko, mám moc. Ale věřte mi, že je to s ním někdy opravdu těžké. S tím domovem důchodců si to dobře rozmyslete, moc by mě mrzelo, kdybyste kvůli tomu byla jednou nešťastná.“

Po roce

„Aničko, tys za mnou přišla? Pojď, zajdeme na zahradu a sedneme si na lavičku, tam nás nikdo neuslyší. Bože, ty jsi tehdy měla pravdu a já byla tak hloupá, Roman to opravdu prodal a teď se tam prý staví.“

„To je mi líto, maminko. To je mi moc líto.“

„On sem za mnou vůbec nechodí. Byl tady jen jednou a tvrdil, že to musel udělat. Říkal, že prý jsi neplodná, a když tedy nebudete mít dítě, tak nemá cenu, abyste se stěhovali, ale já mu moc nevěřila. Je to pravda, Aničko?“

„Není, maminko, ani jsme to nezkoušeli, vždyť jsem vám říkala, že on to dítě nechtěl.“

„Ještě říkal, že jsi od něj odešla, to taky není pravda?“

„To je, pravda, maminko, musela jsem. On si k nám domů nastěhoval jinou ženu a prohlásil, že ona tam odteď bude žít, tak jsem nedokázala zůstat. Ten byt je stejně jeho.“

„Víš, že mě to už ani nepřekvapuje, Aničko? Když jsem se ho zeptala, jestli by mě odsud nevzal k sobě, když ty tam nejsi, tak o tom nechtěl ani slyšet. Jen ze mě chtěl vymámit další peníze, ale mně to celé přišlo divné, tak jsem mu žádné nedala. On se rozčílil, začal na mě křičet, představ si to. Pak odešel, už se neukázal, a když jsem se mu pokoušela několikrát dovolat, tak mi to nevzal. Bože, Aničko, proč já tě tehdy neposlechla, vždyť jsem tady nešťastná a na to, abych si našla něco jiného, už nemám. Ani sílu, ani odvahu a asi bych to sama neutáhla.“

Anička se zahleděla do tváře své bývalé tchyně a polila jí lítost. Ta usměvavá dáma, která v sobě měla vždy tolik energie, teď vypadala jako by z ní vyprchal všechen život. Přestala si barvit vlasy, lakovat nehty a líčit obličej, hodně zhubla a dívala se na svou ex snachu bezvýraznýma pohaslýma očima.

„Maminko, já mám nápad. Jestli chcete, zabalte to tady a pojďte se odstěhovat ke mně. Já vás mám ráda a spolu nám bude dobře. Myslím to upřímně, je to moje přání.“

„Ale to přece nejde, Aničko, ty jsi mladá, jednou se znovu vdáš a já bych vám tam jenom překážela. Když už jsem přišla o syna, tak tady pomalu dožiju, odsud vede stejně jenom jedna cesta ven.“

Anička se pozorně dívala své bývalé tchyni do očí a všimla si, jak se v nich po jejím návrhu kmitl dávno zapomenutý plamínek, který vzápětí zase pohasl. Vycítila, že maminka říká něco jiného, jež si myslí a než by si přála.

„Máte pravdu, maminko, až tohle všechno přebolí, tak se snad znovu vdám a konečně budu mít rodinu. Víte přece, že moji rodiče už nežijí a že rodina bez babičky je neúplná. Moc bych si přála, abyste ji mým budoucím dětem jednou nahradila. A taky bych vás chtěla vidět v takové formě, v jaké jste byla, než jste se odstěhovala sem.“

Oči staré dámy se teď konečně rozzářily, ona vyskočila z lavičky a objala svou bývalou snachu: „Aničko! Děkuju! Slibuju, že se ti pokusím všechno splnit. A konečně mi přestaň vykat, říkám ti to už bůhví pokolikáté.“